Česká politika dlouhodobě trpí nedostatkem skutečně strukturované, hluboké diskuse nad zásadními reformami nebo obecnějším směřováním státu. K současným příkladům tohoto deficitu patří snaha vládní koalice prosadit některé důležité reformy, jako je třeba reforma penzijního systému, bez větší diskuze s opozicí.
Pohodlná vládní většina samozřejmě k takovému postupu svádí, protože změny lez prosadit silou. Jenže takové jednání ignoruje fakt, že cílem některých zásadních reforem nemůže být jen určitý typ změny, jakkoliv v ní například pravicově orientovaná vládní koalice věří, ale také stabilita reforem.
Je přitom jasné, že zásadní změny, které vláda prosadí bez diskuze s opozicí, proti její vůli, mají jen malou šanci zůstat nedotčeny v případě, že se karty obrátí a k moci de dostane současná opozice.
Vezmeme-li jako konkrétní příklad současné snahy vlády změnit penzijní systém, je zarážející, že se o parametrech takového systému diskutuje vlastně jen v rámci vládní koalice. Přitom rozhodnutí o privatizaci části důchodového systému, tedy o vytvoření tzv. druhého pilíře, je naprosto zásadní a má nemalé finanční dopady. Stejně zásadní je rozhodnutí, zda má být spoření do soukromých fondů povinné.
Na příkladech Slovenska, Polska a Maďarska je přitom dobře vidět, jakou nejistotu v penzijním systému způsobují jednostranná rozhodnutí prosazená silou, která nějaká příští vláda mění, jako třeba na Slovensku nebo v Polsku, nebo přímo ruší, jako je tomu v Maďarsku.
Jinými slovy, méně může být za určitých okolností více. Je sice jasné, že by návrh penzijní reformy v podobě kompromisu s levicovou opozicí byl méně radikální, než jak by si ho představovali ekonomičtí liberálové ve vládní koalici, jenže by takový systém byl stabilnější, neboť levice by ho neměla důvod měnit.
V některých případech pak nedostatek ochoty diskutovat může změny zmařit úplně. Příkladem je snaha prosadit přímou volbu prezidenta.
Jelikož taková změna může být schválena jen ústavními většinami v obou komorách parlamentu, vládní koalice, která ústavní většinu nemá, potřebuje součinnost opozice. Jenže namísto diskuze s opozicí vláda nejprve smetla ze stolu již připravený návrh z dílny ČSSD, a pustila se do přípravy návrhu vlastního. Teprve, když se usnesla na základních parametrech, oslovila opozici s nabídkou k diskuzi.
Je přitom zřejmé, že už z taktických důvodů bylo lepší vést diskuzi nad návrhem opozice, která tak mohla být vtažena do hry. V rámci této diskuze by jistě nebyl problém některé části sociálnědemokratického návrhu upravit, přičemž by ale početně slabší opozice mohla i nadále před veřejností tvrdit, že se k přímé volbě prezidenta dospěje na základě jejího návrhu.
Vládní postup má ukázat především to, kdo je silnější. Veřejnost se tak dozví to, co už ví (tedy, že silnější je vládní koalice), ale zásluhou tohoto postupu nejspíš skončí přímá volba prezidenta pod stolem. ČSSD totiž může ukázat, že má v parlamentu nějakou váhu právě jen při hlasování o ústavních změnách, kde nemůže být přehlasována.
Snahy prosadit některé změny jenom proto, aby jeden tábor ukázal, kdo je silnější, nebo čistě z ideologických důvodů jsou výrazem politické nedospělosti. V politické vědě někteří autoři rozlišují tři různé modely politické kultury.
Prvním je model „středomořský“, v němž existuje vysoká míra politické polarizace. Tento model, který je běžný i v Jižní Americe, zabraňuje dohodám přes politický střed, přičemž je pro něj ale typická vysoká míra zákulisní spolupráce mocných, jež vede ke korupci.
Druhý model je model liberální, jehož reprezentanty jsou především USA a Velká Británie. Ačkoliv v něm obvykle vládne jen jedna politická strana, silně zakořeněné liberální hodnoty zabraňují politikům svoji převahu zneužívat, většina zásadních reforem bere v potaz mínění opozice.
Třetí model, který autoři označují jako severoevropský, nebo také demokraticko-korporativistický, je ovlivněn tradičně silnou rolí zájmových skupin v demokratické politice, hledáním konsensu okolo politického středu, poměrně silnou občanskou společností a historicky silnou rolí právního státu i nestranné byrokracie. Najdeme ho v evropských demokraciích od Nizozemska, přes Německo a Rakousko, až po Skandinávii.
Česká republika, ač patří geograficky mezi tyto země, bohužel praktikuje spíše model typický pro jih Evropy. Vezmeme-li v úvahu, které země ukazují největší míru nestability například v obdobích krizí, je zřejmé, že postupná změna politického chování ve směru severoevropském je v našem bytostném zájmu. Prvním krokem by měla být snaha politiků naučit se diskutovat s opozicí.
Parlamentní magazín, únor 2011