Někteří čeští politici nepřestávají snít sen o zavedení většinového volebního systému. Naposledy se takto zasnila v televizní debatě předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová.
Většinový systém by prý umožnil vládnout vítězi voleb, čímž by odpadly nestálé koalice a nutné ústupky z volebních programů.
„Bavíme se o vážném problému volebního systému v ČR, který generuje nestabilní vlády, obrovské programové kompromisy. Pak strany musejí klopotně vysvětlovat, proč nesplnily, co před volbami slibovaly,“ řekla Němcová.
Je škoda, že moderátoři televizních debat nedokážou při takovýchto výletech politiků do oblasti politické teorie položit alespoň několik kontrolních otázek. Moderátor výše zmíněné debaty s Němcovou v TV Prima by se tak například byl mohl zeptat, proč je podle Němcové a dalších politiků toužících po většinovém vládnutí systém poměrného zastoupení takovým problémem právě v ČR.
Většinový systém v čisté podobě totiž používá v Evropě jen Velká Británie. Zbytek Evropy používá systém poměrného zastoupení nebo volební systémy smíšené, které, až na výjimky, dávají vzniknout koaličním vládám. V některých zemích dokonce vznikají poměrně pravidelně vlády menšinové.
Ve všech těchto zemích, opět až na výjimky, se vládne rozumněji než u nás. Problém s vládnutím a efektivností vlády tedy evidentně leží někde jinde než ve volebním systému. Má co do činění s neschopností našich politiků hledat rozumné kompromisy a přijímat transparentní rozhodnutí, tedy s politickou kulturou.
Jelikož Miroslava Němcová je z Občanské demokratické strany, představme si pro názornost, jak by její sen o většinovém vládnutí u nás fungoval, kdyby se stal realitou. ODS by mohla čtyři roky plně prosazovat svůj program, který by ve skutečnosti podporovalo v nejlepším případě jen asi třicet procent voličů, ale který by byl volebním inženýrstvím vnucen celé společnosti jako program vlády.
Navíc: co to vlastně v našich podmínkách program takové ODS je? Veřejně deklarované politické priority, tak jak je artikuluje vedení strany, nebo priority kmotrů a zákulisních klik? Vládl by nám Petr Nečas, nebo lidé, kteří ze zákulisí stranu ovládají a o kterých nikdo nic neví?
Jsou-li už dnes česká policie, státní zastupitelství a soudní moc pod tlakem, aby vycházely vstříc politické objednávce vlády a politických stran, lze si snadno představit, jaké tlaky, a s jakými důsledky, by na ně byly vyvíjeny, kdybychom měli co do činění s vládou jedné strany.
Sen se změní v noční můru ještě více, když si uvědomíme, že i v situaci, kdy se většinová vláda skládá ze tří stran, mají vládní politici pramalou chuť cokoliv konzultovat s opozicí a snaží se svoje představy prosadit silou. Vláda jedné strany by nepochybně v našich podmínkách vyústila do ještě extrémnější podoby tohoto „válcování“ politických soupeřů.
Jak víme, v Maďarsku se sen o většinovém vládnutí našich volebních a sociálních inženýrů splnil. Pravicová strana Fidesz Viktora Orbána rozdrtila socialisty a získala v parlamentních volbách ústavní většinu. Pokud jde o ekonomické reformy, začala svůj program naplňovat jen velmi pomalu, zato ale pilně začala podle svých představ, a ke svému prospěchu, měnit ústavu, regulovat média a obecně omezovat nezávislost institucí, na nichž stojí liberální demokracie. Začala si také okamžitě vyřizovat účty s politickými protivníky.
Zatímco například ve Velké Británii se nikdo nestrachuje, když jedna z velkých stran nadpolovičně vládne, neboť většinu politiků, odchovaných v respektu k opozici a nezávislosti určitých institucí, by ani nenapadlo své moci zneužít k útoku na některé pilíře demokracie, absolutní vláda jedné strany v našem regionu, kde převažují „demokracie bez demokratů“, je bohužel i dvacet let po pádu komunismu noční můrou.
Jestliže už dnes bezmocná opozice u nás slibuje, že jelikož se s ní vláda nesnaží hledat kompromisní podobu důležitých reforem, řadu opatření současné koaliční vlády prostě zruší nebo změní, představme si, co by se dělo za vlády jedné strany. Pokud by taková vláda rovnou nezměnila pravidla hry tak, aby vládnoucí stranu bylo těžké nebo nemožné u moci vystřídat, tak jak to vidíme v Maďarsku, je jisté, že strana zahnaná do bezmocné opozice by po nástupu k moci rušila většinu toho, co zavedla její předchůdkyně.
V zemi, kde se už teď vládne ode zdi ke zdi, by vláda jedné strany docela jistě nevedla k úsilí hledat i v pozici absolutní většiny taková řešení, která mají šanci přežít více než jedno volební období. Možná tedy, že až příště začne nějaký český politik snít v přímém přenosu opět o většinovém systému, měli by se ho novináři zeptat, zda by nebylo lepší, kdyby se čeští politici naučili politice. Vládu z pozice síly jsme více než čtyřicet let měli, a nebyl to velký úspěch.
Deník Referendum, 24.5.2011