Srovnávací pohled na přímou volbu prezidenta

Je bohužel neblahým zvykem, že se debaty o důležitých tématech v České republice dost často vedou bez větší snahy analyzovat taková témata ve světle zkušeností jiných zemí. Výsledkem jsou pak soudy, které se opírají o poznatky, které v komparativním pohledu neobstojí.

Takovou diskusí u nás je i debata o přímé volbě prezidenta, kterou někteří odborníci, politici i komentátoři zatracují na základě často dosti zjednodušených argumentů. Začněme tím, který tvrdí, že přímá volba nepatří do systému parlamentní demokracie a hodí se spíše jen pro prezidentské nebo poloprezidentské systémy.

V sedmadvaceti zemích Evropské unie prezidenta doposud volili občané přímo ve dvanácti zemích, v sedmi je volen parlamentem nebo speciálním voličským sborem, tedy nepřímo, v dalších sedmi zemích prezidenti vůbec nejsou, neboť jsou to monarchie.

Z oněch dvanácti zemí, kde se prezident volí přímo, a k nimž se nyní přidala Česká republika, je poloprezidentským systémem jen Francie, ostatní jsou parlamentní demokracie. Je tedy evidentní, že přinejmenším v Evropské unii neplatí českými oponenty přímé volby často zdůrazňovaná poučka o tom, že přímá volba do parlamentního systému nepatří.

Zůstaneme-li u komparativního pohledu, neplatí ani další často používané tvrzení, že totiž přímá volba vyžaduje automaticky více pravomocí pro prezidenta, potažmo, že je nesmyslné přímo volenému prezidentovi pravomoci ubírat, tak jak to udělali čeští zákonodárci. Mezi zeměmi, které prezidenta volí přímo, jsou takové, kde má přímo volený prezident poměrně silné pravomoci, například v Polsku, ale jsou i takové, kde má slabší pravomoci, než doposud nepřímo volený český prezident, třeba na Slovensku nebo v Rakousku.

Jinými slovy, mezi způsobem volby a pravomocemi není žádná úměra, která by se dala převést do empiricky zdůvodněné politologické poučky.

Je skutečností, že přímá volba dává prezidentovi silnější mandát, nebo, jak se občas říká, větší legitimitu. V komparativním pohledu ale neobstojí další argument hojně používaný českými oponenty přímé volby, totiž že silnější mandát, přímo od lidu, automaticky povede ke konfliktům mezi prezidentem a vládou.

Nic takového se v zemích Evropské unie, až na výjimky, například v Polsku během prezidentství Lecha Kaczynského, nestalo. Naopak, nepřímo volený prezident v České republice se do konfliktu s vládou dostával opakovaně.

Příčinou takových konfliktů a snah o větší roli prezidenta na úkor vlády tak evidentně není způsob volby, ale spíše nejasné nastavení prezidentských pravomocí v ústavě, nevalná politická kultura, nebo osobnost prezidenta.

Dalším mýtem používaným proti přímé volbě je tvrzení, že v přímé volbě má velké šance na vítězství nějaký populista, extrémista nebo populární bavič. Podíváme-li se na oněch dvanáct zemí, kde se prezident dosud volil přímo, nenajdeme nic, co by toto tvrzení podporovalo. Prezidenty se stávají politici nebo významné osobnosti, které podpořily velké politické strany.

Ve srovnávacím pohledu se jeví jako nepravdivé také tvrzení, že si funkci prezidenta někdo prostě koupí. Buď se prý rovnou prosadí nějaký miliardář, který si může dovolit drahou kampaň, nebo se prosadí někdo, komu kampaň zaplatí ekonomické mafie v pozadí politiky.

Ani toto tvrzení neobstojí při pohledu na země, které prezidenty v Unii zatím volily přímo. Nejblíže se k takovému scénáři přiblížilo Polsko ještě dávno před vstupem do Evropské unie, v roce 1990, kdy se do druhého kola probojoval proti Lechu Walesovi bohatý podnikatel Stanislaw Tyminski. S Walesou v druhém kole prohrál.

 Zdá se, že neplatí dokonce ani pravidlo, že by se v přímé volbě mohl stát mnohem prezidentem snadněji než ve volbě nepřímé nějaký populista či člověk s podezřelými vazbami na podsvětí. Něco podobného se stalo v Lotyšsku, kdy byl kvůli vazbám na ruské mafie odvolán z funkce prezident Rolandas Paksas,  jenže ten byl zvolen parlamentem.

 S výjimkou francouzského prezidenta, který je hlavou exekutivy ve své zemi, je nejviditelnějším prezidentem v zemích Evropské unie současný český prezident Václav Klaus, který držel v šachu během ratifikace Lisabonské smlouvy celou Evropskou unii. Byl přitom zvolen parlamentem, přičemž lze argumentovat, že kdyby se v roce 2003 konala přímá volba prezidenta, Klaus, který těsně před tím skončil ve funkci předsedy ODS a jehož popularita v té době byla pod 30 procenty, by se prezidentem nestal.

 Vrátíme-li se ke srovnávací analýze, je zřejmé, že neobstojí v podstatě žádný z hlavních argumentů odpůrců přímé volby  u nás. Mnohem závažnější jsou varování, která se vztahují ke skutečnosti, že v České republice byla zavedena přímá volba bez toho, aby se stal prezident skutečně ústavně odpovědným.

 Je zřejmě chybou, že spolu s přijetím přímé volby byla ztížena možnost prezidenta odvolat. A je chybou, že se nepodařilo vyjasnit dělbu moci mezi vládou a prezidentem, pokud jde o zahraniční politiku a ratifikaci mezinárodních smluv.

 Zároveň lze ale namítnout, že ani zde není důvod ke katastrofickým předpovědím. I spory vlády s přímo voleným prezidentem může nadále posoudit Ústavní soud a nastavit tak jistá pravidla pro budoucnost.

 A pokud by přímo volený prezident opravdu porušoval Ústavu, nemusela by pro něj být dostatečnou ochranou před odvoláním ani třípětinová většina poslanců a senátorů, s jejíž pomocí může být poslán před Ústavní soud, který by o odvolání rozhodnul. Už proto, že loajalita politických stran k přímo volenému prezidentovi bude menší, než je v současném systému, kdy prezidenta přímo prosadila přinejmenším jedna ze stran, která tak může mít jen velmi malý zájem na tom, aby s její pomocí prosazený prezident byl například předčasně odvolán z funkce. 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..