Projev

1. Vytváření nového politického spektra

Pluralitní politické spektrum se po pádu komunistického režimu vytvářelo v České republice způsobem, který se v některých aspektech lišil od politických spekter Polska, Maďarska, a Slovenska.

Jedním ze základních důvodů byl způsob, jakým ve svých závěrečných fázích fungoval komunistický systém v té které zemi. Zatímco v Maďarsku a Polsku došlo během osmdesátých let k postupné liberalizaci uvnitř vládnoucích komunistických stran, v Československu vládl až do posledních okamžiků neostalinistický komunistický režim. Tato skutečnost měla své kořeny v potlačení československého reformního experimentu v roce 1968.

Zatímco komunistické strany Polska Maďarska se byly do určité míry schopny legitimizovat během posledních fází komunistického systému, KSČ–zejména v českých zemích– toho schopna nebyla.

Tento fakt měl pak dopad na způsob tvoření politického spektra po revoluci. Zatímco v Polsku a Maďarsku byly komunistické strany schopny se přetvořit ve strany sociálně demokratické–jimiž začaly částečně být už v posledních fázích
komunistického režimu–v českých zemích to bylo obtížnější. Na Slovensku pak mohla komunistická strana následovat polského a maďarského příkladu proto, že
i ona byla v trochu jiném postavení před pádem komunismu nežli komunisté čeští, a byla schopna si v závěrečných fázích komunistického režimu vydobýt určitou legitimitu.

Represivní, protireformní charakter české komunistické strany až do posledních okamžiků jí pak zabránil, aby se přetvořila v sociálně-demokratické hnutí. Tím uvolnila prostor v levé části politického spektra pro tradiční sociální demokracii.
Zatímco tedy v Polsku, Maďarsku, a na Slovensku se sociální demokracie vytvořily z reformě smýšlejících křídel komunistických stran, v českých zemích se tvořila sociální demokracie od základu.

To mělo jak pozitivní, tak negativní dopady. Na straně pozitivní měly české země sociální demokracii, která nebyla tolik zatížena přímým dědictvím komunismu. Na straně negativní to například znamenalo to, že nové sociální demokracii chyběly politické zkušenosti. Znamenalo to též, že levá část politického spektra dlouho zůstala roztříštěna, až do té doby nežli byla ČSSD schopna zkonsolidovat různé levicově-demokratické proudy. Ale i potom zůstala levá část spektra rozdělena mezi nereformované komunisty a ČSSD.

Toto vše mělo dopad i na to, jakým způsobem se utvářela pravice. Ta zůstala v českých zemích dlouho bez jakékoliv konkurence právě proto, že levice byla roztříštěna. Nepřítomnost solidní opozice pak sehrála roli jak při formování polistopadové české politické kultury, tak při konkrétních rozhodnutích.

Zatímco demokratická levice hrála jak v Polsku tak v Maďarsku od samého počátku svou kontrolní opoziční funkci, a posléze se i dostala k moci, v českých zemích vládla pravice v podstatě bez omezení. To vedlo ve svých důsledcích k určitému zakrnění dialogu s opozicí coby důležitého instrumentu demokratického procesu.
Byla přijata mnohá rozhodnutí, která–tím, že nebyla vystavena kontrolní roli opozice–byla ukvapená nebo chybná. Týká se to například role státu coby garanta pravidel v tržní ekonomice. Role právního státu byla v ČR podceněna.

2. Role historických tradic

Důležitou roli v českých zemích, jakož i v Polsku, Maďarsku, a na Slovensku sehrály samozřejmě i historické tradice. Postupem času došlo k obnovení některých charakteristik politické kultury, kterou známe již z První republiky.
Jedná se například o sklony k zákulisním kompromisům, určitý nedostatek odvahy politiků v kritických situacích, atd.

Na Slovensku zase převážily prvky nacionalistické–z pochopitelných důvodů. Slovensko nemělo stejnou šanci jako my si projít procesem národního obrození. Nemělo nikdy svůj vlastní demokratický stát.

3. Ústavní a volební systémy

Role tradic hrála svou úlohu i při vytváření nového demokratického ústavního rámce. Například u nás se prosadil volební systém poměrného zastoupení, který fungoval již za První republiky. To mělo pak dopady na samotnou politickou kulturu.

Na jedné straně tento systém přispěl k rychlému vytvoření poměrně jasně definovaných politických stran , neboť v systému poměrného zastoupení se volí politické strany–nikoliv především jednotlivci. Na druhé straně tento systém postupem času vytvořil ze stran poměrně uzavřené subjekty, které negenerují nové talenty.

Došlo k tomu, co prezident Havel nazývá excesivním partajničením. Poslanci jednotlivých stran musí být zadobře především ze svým stranickým sekretariátem nikoliv se svými konkrétními voliči. Strany se postupně vzdalovaly od konkrétních voličů a chovají se, jakoby vlastnily stát. To samozřejmě ztěžuje komunikaci uvnitř politického systému. Český politický systém tak trpí nedostatkem vnitřní komunikace a přílišným stranictvím. V Polsku existoval po nějakou dobu systém kombinovaný, zatímco v Maďarsku je ještě stále používán.

Historické tradice hrály i důležitou roli při vytváření nových institucí. Například Polsko zavedlo přímou volbu prezidenta občany. Ačkoliv jinak není ústavní role polského prezidenta o moc silnější nežli role prezidenta českého, přímá volba jej vymaňuje ze závislosti na politických stranách. V českém kontextu je prezident do určité míry zajatcem politických stran, neboť ty ho volí.

Polská ústava též dává prezidentovi právo jmenovat takzvané silové ministry. Tím je opět vymaňuje z područí politických stran. V českém kontextu, kde každá koaliční strana má „svá“ ministerstva, je těžká jakákoliv plodná diskuse o výkonu toho kterého ministerstva prostě proto, že je každá kritika vnímána jako útok na stranu, která má příslušné ministerstvo pod kontrolou.

Jinak jsou si ústavní systémy všech čtyř států podobné. Jedná se o parlamentní demokracie, v nichž má v exekutivě nejsilnější roli předseda vlády. Parlament má vůči vládě kontrolní funkci. Všechny čtyři země též mají ústavní soudy, které pak plní následnou kontrolní funkci jak vůči exekutivě tak vůči legislativní moci.

4. Právní stát

V českém kontextu došlo vlivem určitých konkrétních politických faktorů k jistému podcenění role právního státu. Mělo se za to, že je nejprve nutné vytvořit tržní ekonomické prostředí, které si pak najde svá vlastní pravidla. Regulační role státu v této oblasti byla do jisté míry podceněna se všemi negativními důsledky, které
na nás dopadají až dnes.

Do jisté míry došlo k záměně pojmů velký stát a silný stát. Argument, že stát je nutné zeštíhlit byl správný. Ale nemělo to znamenat, že se vytvoří stát neefektivní a slabý–stát, který není schopen prosazovat pravidla hry. Toto původní podcenění role práva a státu je dnes naším největším deficitem, který oslabuje i naši mezinárodně-politickou a hospodářskou pozici.

Reformy soudnictví a prokuratury se též ne zcela povedly. Poměrně malá pozornost byla věnována výchově ke skutečné nezávislosti soudců a též k používání jejich vlastního zdravého úsudku v určitých případech. Příliš velký důraz byl kladen–v souladu s naší právní tradicí–na pozitivistickou roli práva. Soudci tak právo často nejsou schopni interpretovat v souladu s tím, co je přirozeně spravedlivé, ale pouze se slepě drží litery zákona. A protože právní systém zatím není plně přetvořen a má v sobě mnoho „děr“, dochází k absurdní situacím.

Právní vědomí jak občanů, tak politiků je zatím na poměrně nízké úrovni. Samotní politici tomu napomáhají například zpochybňováním ústavy či špatnými příklady.

5. Politická kultura

Tento pojem je často zaměňován za pojem „kulturnosti politického chování.“ Ve skutečnosti politická kultura je způsob, jakým funguje celý politický systém. Jak už bylo řečeno, v našem politickém systému se prosadily některé prvorepublikové tradice. Byl například ustaven Senát, ačkoliv jsme takovou instituci–coby etnicky homogenní země–nepotřebovali. Jak už bylo též řečeno, náš specifický vývoj znamenal, že politický systém nemá dostatek vnitřní diskuse a mobility.

Důležitou roli též sehrála ideologie české výjimečnosti, kterou propagoval politický establishment po roce 1992. Ačkoliv budování jisté národní hrdosti bylo na místě, Česká republika důsledně razila ideu, že je daleko před svými sousedy a v podstatě odmítla užší spolupráci v rámci višegrádské skupiny. Neustálé zdůrazňování našich úspěchů a výjimečného postavení pak zákonitě vedlo ke zklamaným očekáváním v okamžiku, kdy se začaly objevovat první hospodářské problémy.

Jak Polsko, tak Maďarsko byly ve svém chování podstatně střízlivější. O to více pracovaly na splnění kritérií pro vstup do EU a NATO. V českém kontextu převážil názor, že jako nejlepší stát v regionu budeme do těchto organizací přijati jaksi automaticky. To se nám dnes vrací jako bumerang.

6. Rozdělení federace

Rozdělení federace sehrálo specifickou úlohu při formování naší politické kultury. Za prvé jsme ve srovnání s Maďary a Poláky určitý čas, a to se projevuje dodnes.
Ačkoliv samotné rozdělení federace bylo pravděpodobně nevyhnutelné a dnes se jeví jako správné, způsob, jakým se událo ovlivnil náš politický systém. Je pravděpodobné, že uspořádání referenda bylo kontraproduktivní. Na druhé straně skutečnost, že se stát rozdělil v podstatě na základě zákulisních jednání politických lídrů, poněkud oslabilo význam demokratického procesu.

7. Mezinárodní hřiště

Je nutné mít na paměti, že nové středoevropské demokracie hrají na poněkud jiném politickém hřišti, nežli tomu bylo mezi světovými válkami. Existuje navzájem provázaná komunita demokratických zemí, která stanovuje poměrně pevná pravidla pro své nové členy. Tato pravidla pak mají vliv na transformaci politických systémů v nových demokraciích. Ty–pokud nechtějí stát stranou–se prostě musí snažit řídit celou řadou pravidel organizací, jako jsou Rada Evropy, Evropská unie, Světová banka, IMF, OECD, OBSE, atd. Manévrovací prostor nových demokracií je tedy poměrně úzký.

8. Kde jsme nyní

Česká republika momentálně prožívá určitou politickou krizi zejména proto, že se vyčerpala některá ideologická schémata politického establishmentu, který se dostal k moci v roce 1992. Političtí lídři vyčerpali politický slovník transformace, ale zatím nebyli schopni přijít s novým, který by lidi oslovoval.

Politický systém je uzavřen sám do sebe a nemá potřebnou vnitřní mobilitu. Jedním ze způsobů, jak by bylo možné toto do jisté míry změnit, je zavedení většinového volebního systému, v němž se poslanci volí v malých obvodech. Tím jsou odpovědni nejenom své politické straně ale i konkrétním občanům. Je pravděpodobné, že pomůže i plánované zavedení regionů, v nichž budou vyrůstat nové politické talenty. Navíc se tak politika přiblíží občanům.

Dalším velkým problémem je státní správa. Česká republika zatím nemá zákon o nezávislé, odpolitizované státní službě. To znamená, že politická moc prorůstá do státní administrativy. To pak zpětně působí negativně na politické strany, které se bojí změn, neboť by mohly ztratit moc ve státní správě, atd.

Důležitým úkolem je též budování občanské společnosti–to jest sítě nezávislých, nepolitických občanských iniciativ. Občanská společnost by vytvořila vůči moci politické jakýsi polštář. Zároveň poskytuje i potřebnou zpětnou vazbu.

Je též z psychologických důvodů nutné překonat strach z politických změn. Česká republika je v podstatě jedinou východoevropskou zemí, v níž nedošlo k pohybu politického kyvadla z prava do leva a naopak. Polsko i Maďarsko tuto zkušenost již učinily. Je možné, že vláda vedená například ČSSD by nebyla o nic lepší nežli vláda současná. V takovém případě by se kyvadlo vrátilo zpět do tábora pravice.

Ale samotná změna by do určité míry mohla pročistit zablokovaný politický systém a vnést do něho novou vnitřní dynamiku a energii. Zpřetrhaly by se tak četné vazby se stání moci, které si vládní strany vytvořily . Bez zátěži moci by tyto strany pak měly šanci se důsledněji regenerovat. ČSSD samotná by se též změnila, protože by se stala z opoziční strany stranou odpovědnou za chod státu.

Jinými slovy: změna politických garnitur je něco, co není třeba démonizovat, jedná se o přirozený demokratický proces, který si Česká republika na rozdíl od svých sousedů ještě v podstatě nevyzkoušela. Takový proces ve svých důsledcích nakonec vždy znamená posílení demokracie.

Kongres Sdružení podnikatelů, Slušovice – 12. 11. 1997