Vezmeme-li v úvahu, že česká ústava se rodila ve spěchu během rozpadu Československa na podzim roku 1992, je to neobyčejně dobře napsaný dokument. Za téměř třicet let své existence se osvědčila, a není třeba ji výrazně měnit.
K nejzásadnější změně ústavy došlo před deseti lety, když parlament zavedl místo nepřímé volby prezidenta volbu přímou. Zůstala ale zachována parlamentně demokratická konstrukce prezidentství, v níž je prezident formálně hlavou státu, ale ve výkonu většiny svých pravomocí je vázán souhlasem vlády.
To, že prezident je u nás ústavně neodpovědný, je ovšem v ústavě už od jejího vzniku pojato poněkud nesystémově, a nezměnilo se to ani po zavedení přímé volby. Ta jen nasvěcuje ostřeji skutečnost, že český prezident má některé pravomoci, které bychom čekali spíše v prezidentské republice než v parlamentní demokracii.
Ač za prezidenta i po zavedení přímé volby odpovídá vláda, česká hlava státu může bez souhlasu vlády udělovat kupříkladu milosti, anebo sama rozhoduje o členech Bankovní rady České národní banky. K výlučným pravomocem prezidenta, vyjmenovaným v článku 62 ústavy, též patří jmenování předsedů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nebo prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.
Pokud jde o jmenování zmíněných hodnostářů, nepřistupuje ovšem ústava ke všem stejně. Prezident tak kupříkladu jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu na základě volby těchto hodnostářů Poslaneckou sněmovnou. V některých jiných personálních rozhodnutích, vyjmenovaných v článku 62 ústavy, jako je jmenování členů Bankovní rady České národní banky, není ale prezident žádným předchozím rozhodnutím jiné ústavní instituce vázán.
Této nesystémovosti nyní využil prezident Miloš Zeman, když odmítl jmenovat viceprezidentkou Nejvyššího kontrolního úřadu Simeonu Zikmundovou, kterou schválila Sněmovna. Vládní koalice sice oznámila, že bude na nominaci Zikmundové trvat, jenže prezident může jmenování odmítat i s argumentem, že patří do seznamu jeho výlučných pravomocí, a že jmenovat Sněmovnou schválenou viceprezidentku může, ale nemusí. Podobné argumenty bylo možné slyšet od Zemana, když odmítal jmenovat nebo odvolat na návrh premiéra některé ministry.
Ačkoliv většina ústavních expertů argumentovala, že prezident takové úkony provést musí, protože ústava z něj v daných případech činí jen jakéhosi nejvyššího notáře, který jen formálně stvrzuje rozhodnutí premiéra, Zeman trval na tom, že mu ústava ponechává prostor k vlastnímu rozhodnutí. Činil tak s jistým úspěchem i proto, že tyto prezidentovy pravomoci tvůrci ústavy zařadili do článku, který vyjmenovává prezidentovy výlučné pravomoci.
Tyto nejasnosti by mohla případná revize ústavy eliminovat několika způsoby. Za prvé není vůbec jasné, proč má mít ústavně neodpovědný prezident výlučné pravomoci, jakými je jmenování členů Bankovní rady České národní banky nebo udílení milostí. Rozhodnutí ústavně neodpovědného prezidenta by mělo být z logiky věci vždy vázáno na rozhodnutí vlády nebo parlamentu.
Za druhé by měl být zpřesněn jazyk ústavy tak, abychom byli ušetřeni nekonečných disputací na téma, zda prezident něco musí, nebo jen může. A jelikož prezident Zeman při jmenování a odvolávání členů vlády využíval i toho, že mu ústava nepředepisuje pro výkon určitých pravomocí lhůty, bylo by na místě zpřesnění i v tomto ohledu.
Ačkoliv Zeman byl v interpretaci svých pravomocí extrémem, nejasné ústavní vymezení prezidentovy role může bez nějaké ústavní revize působit problémy i v budoucnosti. Přesvědčení mnohých expertů a politiků, že nejasný jazyk ústavy nakonec vyřeší ústavní zvyklosti, se ukázalo bohužel být neopodstatněné.
ČRo Plus, 2.6.2022