I když cestuji hodně a žil jsem delší dobu ve Spojených státech a v Německu, cestovním zážitkem, který se mi nejvíce vryl do paměti (a natrvalo poznamenal můj další život), je útěk z komunistického Československa v roce 1981. Spolu s manželkou Janou jsem zakoupil v Čedoku týdenní pobyt v jugoslávské Crikvenici, která leží na jadranském pobřeží v dnešním Chorvatsku. Útěk ovšem nebyl tak jednoduchý, jak jsme si představovali, protože právě v roce 1981 se jugoslávské a české úřady dohodly na tom, že československým bude do pasu dáno viditelné razítko, podle kterého jugoslávští pohraničníci poznají, že dotyčné nesmí pustit přes hranice. Zkoušeli jsme štěstí na několika hraničních přechodech, ale pokaždé nás jugoslávští pohraničníci vrátili zpět. Po několika dnech, když už jsme začali ztrácet naději, se nám nakonec podařilo přemluvit dva rakouské studenty, aby se nás přes hranice pokusili převézt v kufru jejich automobilu. Souhlasili s tím, ale pouze pod podmínkou, že to bude do Itálie, neboť v Rakousku by mohli mít problémy, pokud byli chyceni, jak převážejí uprchlíky. Jejich automobil byl takový malý Citroen, připomínající žábu. Vtěsnat nás do kufru toho auta byla namáhavá operace. Ještě složitější pak bylo pro nás dva zůstat při vědomí v malém prostoru, v němž se nám neprokrvovaly končetiny a ve kterém se v pomalu se sunoucí frontě vozidel rychle nahromadily výfukové plyny. Když konečně asi po hodině auto zastavilo na italské straně a oni otevřeli kufr, nebyli jsme schopni stát na vlastních nohou. Náš útěk tímto ovšem neskončil, protože jsme se naivně domnívali, že se ve svobodném světě můžeme rozjet, kam chceme. Koupili jsme si tedy jízdenky na vlak do bavorského Mnichova, ale na italsko-rakouských hranicích v Brenneru jsme byli bdělými Rakušany z vlaku vysazeni a předáni Italům. Ti, když zjistili, že nemáme víza, nás uvěznili přes noc v nádražní čekárně a ráno nás předali pak předali úřadům v Bolzanu. Tam se vše vysvětlilo a putovali jsme do utečeneckého tábora v Latině u Říma. A odtamtud za několik týdnů do Spojených států. Na Čedok nedám od té doby dopustit, zvláště pak na jejich tehdejší slogan: „S Čedokem do celého světa!“
MF Dnes – 15. 1. 2000