Sociální demokracie si zvolila na svém sjezdu do čela Janu Maláčovou, jejímž programem je spolupráce s postkomunistickou levicí v podobě koalice Stačilo!, v jejímž čele stojí komunistka Kateřina Konečná. Na sjezdu prohrála koncepce Jiřího Dienstbiera, který chtěl českou sociální demokracii posunout k hodnotám zastávaným stranami demokratické levice v západoevropských demokraciích.
Výsledky sjezdu přiměly k rezignaci na členství dva významné sociální demokraty polistopadové sociálnědemokratické minulosti u nás, Petru Buzkovou a Tomáše Petříčka. Na sociálních sítích i v komentářích významných komentátorů většinově převážilo mínění, že zvolení Maláčové je definitivním koncem české sociální demokracie, která se nejspíš opět vrátí do lůna komunistické strany, kde pobývala během komunistického režimu.
Zazněly i radikálnější názory, podle nichž je demokratická levice obecně mrtvý koncept, protože sociálně demokratické strany dnes razí nárokovou politiku pro lidi, kteří často zneužívají štědré dávky, spoléhají nepřiměřeně na stát a nejsou ochotni se starat sami o sebe. V zahraniční politice pak vyčítají kritici evropským stranám demokratické levice zejména to, že některé údajně sklouzly k nepřiměřené kritice Izraele kvůli jeho počínání nejen v Gaze v reakci na loňský teroristický útok Hamásu, ale i kvůli jeho politice vůči Palestincům na západním břehu.
Z některých komentářů také zaznívá téměř cosi jako uspokojení z toho, že demokratická levice u nás dopadla, jak dopadla. Po demokratické levici prý už prostě není v současných západních společnostech poptávka, o čemž svědčí i úpadek sociálně demokratických stran v některých západních zemích.
Moderní sociální demokracie u nás nevznikla
Demokratická levice západního vzoru u nás ale jen těžko mohla zajít na úbytě, protože zatím ani skutečně nevznikla. Po počátečních pokusech po roce 1989 vzkřísit sociální demokracii s pomocí hodnot, které demokratická levice vyznávala po na Západě, se do čela strany dostal Miloš Zeman, který neusiloval o přeměnu sociální demokracie ve stranu západního střihu, ale o vytvoření postkomunistické levicové strany pro všechny, kdo už nechtěli mít nic společného s levicí komunistickou.
Přeměně sociální demokracie v autentickou levicovou stranu stála v cestě i skutečnost, že hlavní agendou všech stran, které stály v prvních zhruba patnácti letech po pádu komunistického režimu v čele vlád, bylo dokončení privatizace a obecně vytvoření tržní ekonomiky. Jak k tomu dospět bylo do značné míry určeno kritérii pro členství v Evropské unii. Obnovovat „kapitalismus“ byl cíl, který sociálně-demokratickou identitu, k níž vždy patřily především snahy již existující kapitalismu „regulovat“, opticky rozmělňoval.
Dědictvím Zemanovy vlády tak nejsou snahy o sociální emancipaci a boj za lidská práva, které charakterizovaly západní sociální demokracie, ale dokončení privatizace bank či formální splnění kritérií pro členství v EU. Ta přitom nikdy nebyla, pokud šlo o fungování hospodářství žádným „socialistickým“ projektem—navzdory tomu, co o ní tvrdil Václav Klaus.
ČSSD také v té době chtě nechtě fungovala ve specifickém prostředí postkomunistické politiky. Stala se druhou šancí pro mnoho lidí toužících po politickém vlivu, nabízejícím možnosti ekonomického obohacení, kteří nestačili naskočit do Klausova „výtahu k moci“ v podobě ODS. Byla tudíž prolezlá kariéristy a profesionálními funkcionáři, kteří toho o moderní levicové politice nevěděli o moc více než členové ODS.
Česká pravice v té době v souboji s ČSSD strašila neustále tím, že se ČSSD určitě spojí s komunisty, a obecně vykreslovala cokoliv levicového jako pozůstatek bývalého režimu. Co na tom, že komunistický režim byl v podstatě státním kapitalismem kontrolovaným jednou stranou, a s emancipačními hodnotami demokratické levice neměl nic společného. Ta byla jeho úhlavním nepřítelem.
Snahy vytvořit u nás demokratickou levici tak narážely i na dosti pokřivené vnímání politiky obecně. Celý politický systém byl posunutý směrem k provinční podobě „pravicovosti“ coby jediné správné odpovědi na praxi bývalého režimu. A k antikomunismu coby jeho odznaku.
Nemalý podíl na tom, že nemohla vzniknout autentická sociální demokracie, měli i novináři. Celý mediální diskurz byl, stejně jako ten politický, vychýlen k postkomunistické verzi téměř „povinné“ pravicovosti, která odmítala snahy křísit autentickou demokratickou levici jako bezmála návrat ke komunistické ideologii. Ve skutečnosti bylo „pravicové svazáctví“ nemalé části tehdejších médií výrazem postkomunismu mnohem více než snahy některých členů sociální demokracie posunout stranu směrem k západnímu sociáldemokratismu.
Když v čele ČSSD nahradil Zemana Vladimír Špidla, kterého by si novináři měli cenit už pro jeho slušnost po období Zemanova hulvátství, mluvili o něm leckteří novináři sarkasticky jako o „Vladimíru Iljičovi“. Stejně byly vysmívány jeho snahy modernizovat sociální systém i jeho ujišťování, že „zdroje jsou“, jen se nerovnoměrně přerozdělují. Ještě dnes je Špidla vysmíván, když jen upozorní, že český důchodový systém by nemusel být v deficitu, kdyby odvody do něj, coby procentuální podíl na HDP, byly na úrovni některých západních zemí.
Levicový populismus
ČSSD byla vytvořena jako postkomunistická strana, jejíž ideologií byl levicový populismus. Neblaze ji ovlivňoval Zemanův kult osobnosti. A „bafuňářské“ pojetí politiky většinou jejího postkomunistického funkcionářského aparátu, v podstatě znemožnilo její modernizaci. Ryzí sociální demokraté, inspirovaní fungováním západních sociálních demokracií, byli ve straně v menšině, a mnoho toho nevzmohli, dokonce ani když se dostali do jejího čela.
Vladimír Špidla nebo Bohuslav Sobotka rychle narazili ve snahách stranu „modernizovat“ na postkomunistickou členskou základnu. Symbolem toho, kde strana skutečně ideově stojí, byla prezidentská volba v roce 2013, kdy se většina členů strany i voličstva ČSSD postavila za Zemana spíše než za Jiřího Dienstbiera coby představitele modernější verze sociáldemokratismu.
Pád sociální demokracie u nás do bezvýznamnosti odstartoval nástup Andreje Babiše, který rychle pochopil, že ve společnosti poznamenané dědictvím komunismu je nejrychlejší cestou k úspěchu směs levicového populismu a nacionalismu, pepřená kombinací umělého vyvolávání strachu a nabídky ochrany před údajnými hrozbami.
ČSSD neměla proti této politice co nabídnout. Sama se už během předsednictví Jiřího Paroubka začala posunovat k českému národnímu socialismu, z něhož Paroubek vzešel.
Když stranu převzal Sobotka a pokoušel se jí z pasti nacionálního populismu vyvést, narazil, jak už bylo řečeno, nejen na členskou základnu, která z větší části o žádné reformy nestála, ale i na pokračující vliv Zemana ve straně s pomocí jeho páté kolony. Zeman se přitom sám postupně posunoval k nacionálnímu populismu a emancipačním snahám podobným těm, které charakterizovaly sociální demokracie v západní Evropě, se otevřeně vysmíval.
Nemalá část strany tak byla víceméně mentálně připravená na své převzetí Babišem. Ten naplňoval ideál silného vůdce, který vtisknul ČSSD Zeman, a stejně jako Zeman neproslul přehnaným respektem k demokratickým hodnotám a lidským právům. Pro nemalou část rychle stárnoucího voličstva ČSSD byla jeho levicově populistická nabídka neodolatelná.
Zeman vytvořil s Babišem mocenské duo, které z hnutí ANO činilo pro voliče „odchované“ Zemanem a jeho stylem politiky magnet. Koaliční spolupráce ČSSD s ANO pod vedením Jana Hamáčka byla už jen jakýmsi téměř rituálním potvrzením popravy ČSSD coby silné strany, protože Hamáček pod tlakem Zemana vytvořil koalici s hnutím ANO poté, co Babišův projekt odsál sociální demokracii značnou část voličů.
Strana Jany Maláčové
Snaha Maláčové vytvořit silnou levicovou alternativu k současné vládě s pomocí spolupráce s komunisty, a možná tak rehabilitovat sociální demokracii, by mohla teoreticky uspět, kdyby koalice Stačilo! byla spojenectvím autentických levicových stran. Jenže ona je ve skutečnosti především koalicí protievropských nacionálních populistů a „vlastenců“.
Maláčová tak symbolicky posunula sociální demokracii do vod, nad nimiž se sice vznášela, ale úplně do nich nespadla, ani za předsednictví Hamáčka a Michala Šmardy. Místo vykročení k politice, kterou vidíme v podání západních sociálně-demokratických stran, nasměrovala českou sociální demokracii do teritoria extrémního populismu, podbarveného silným nacionalismem.
Je možné, že tento projekt získá podporu, ale pokud se tak stane, nebude to proto, že nabízí „autenticky levicové“ řešení k politice současné vlády. Bude to proto, že hraje na „nízké pudy“ a strach nemalé částí populace, podobně jako to činí různá úspěšná populistická hnutí v některých západních zemích. I ona kombinují levicový populismus (čímž oslabují tradiční demokratickou levici) s nacionalismem a protievropskými postoji. A většina z nich dnes bohužel také s proruskou politikou.
Západní demokratická levice a ta česká
Někteří čeští komentátoři se demokratické levici vysmívají. Ta přitom nyní vládne ve Velké Británii nebo Švédsku, má silné postavení ve Španělsku, a z parlamentního spektra nikam nemizí ani v řadě dalších západních zemí. Část sociálně demokratické–tedy sociálně emancipační—agendy se přesunula i do levicově liberálních a zelených stran, na které pravice nyní útočí jako na „progresivistické“.
V českém kontextu bohužel politický prostor, který by na západ od nás obývala sociální demokracie, nezaplnily ani tyto liberální a zelené „progresivistické“ strany. Což je svého druhu zvláštní politický úkaz, protože v české společnosti (soudě z průzkumů postojů populace ke kulturně-politickým otázkám) existuje po liberální nebo levicově-demokratické politice poptávka.
Nabízí se vysvětlení, že v této části politického spektra prostě není dostatek schopných a charismatických lídrů, anebo že převažující nastavení české společnosti je ještě stále postkomunistické. Jisté je, že současná podoba českého politického spektra je ve své demokratické části výrazně vychýlená směrem doprava (alespoň pokud jde o rétoriku) a že většina levicově smýšlejících voličů preferuje nadále populisty. A to dokonce i poté, co Babiš oficiálně posunul svoje hnutí do vod nacionálního konzervativismu.
Není asi náhoda, že podobný osud potkal demokratickou levici i v ostatních bývalých komunistických zemích střední Evropy. Na Slovensku se sice vládní hnutí Směr a Hlas označují za sociálně-demokratické projekty, ale ve skutečnosti jsou to jen odnože levicově-nacionálního populismu, a patří tedy do politických vod, kam nyní kormidluje s českou sociální demokracií Maláčová.
Ta možná skutečně chce rehabilitovat levicové ideje, jenže to bohužel ve spojení s bažinou proruských nacionálních populistů a „vlastenců“ nebude možné. Symbolismus, který se pojí se spoluprací sociální demokracie s takovými stranami, je zničující.
Deník Referendum, 11.10.2024