Hysteričtí historikové

Stanovisko Sdružení historiků České republiky nazvané „Historikové proti znásilňování dějin“, jehož text byl zveřejněn například v Neviditelném psu (6.5.2002), a k němuž historikové mají v úmyslu uspořádat 7.5. tiskovou konferenci, je post-normalizačním pokusem o jediný správný výklad historie. Pod textem prohlášení jsou podepsáni Jaroslav Pánek a Jiří Pešek. Stanovisko uspořádal Jiří Kocian.

Historici nám trochu hystericky sdělují, že „Střední Evropa propadla živelnému historismu – novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně. Začali je účelově přehodnocovat a nacházet v nich argumenty k podpoře svých momentálních programů a zájmů. Přičiněním těchto amatérských vykladačů minulosti si mají středoevropské národy uvědomit, že cesta k civilizovanému soužití národů nevede od nynějšího – zajisté nedokonalého – stavu věcí postupem do budoucnosti, nýbrž oklikou přes minulost. V zájmu ovládnutí současnosti a budoucnosti prostřednictvím dějin dochází ovšem k takovému výkladu minulosti, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací. Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin deformován do té míry, že se v něm veřejnost jen stěží dokáže orientovat.“

Po tomto dramatickém úvodu nám historici sdělují: „Za situace, kdy se diletantsky nekritický a svévolně zmanipulovaný výklad dějin stává příčinou mezistátních nedorozumění a předmětem politických jednání parlamentů, pokládáme za svou povinnost co nejstručněji formulovat několik vět o českých dějinách 20. století, o tématu, jež se v poslední době stalo předmětem zvláště intenzívního zkreslování a mediálního zneužívání.“

Oněch „několik vět“ formulovaných historiky je ve skutečnosti několik stránek „oficiálního“ výkladu českých dějin, zejména česko-německých vztahů, ve dvacátém století. Shrneme-li, co nám historici říkají, je to v podstatě to, co již dobře známe z české hospody: Češi jsou a byli dobří, jejich sousedi byli často zlí. Pokud jsme něco spáchali, byli jsme k tomu víceméně donuceni okolnostmi, takže odpovědnost za vlastní činy neseme jen ve velmi malé míře.

Poté, co v předešlém textu byli diskvalifikováni všichni „amatérští vykladači dějin“, končí prohlášení historiků pateticky znějícím odstavcem: „Občané tohoto státu mají řadu dobrých důvodů, aby hleděli do budoucnosti se sebevědomím, které nepřijímá znásilňující manipulace vlastních dějin. Svobodné a kritické porozumění vlastní minulosti usnadňuje kroky do budoucna. A tato budoucnost se nutně bude naplňovat mezi ostatními evropskými národy, podobně kriticky a neinstrumentálně – pokud možno společně – zkoumajícími předpoklady dneška v hloubi minulosti.“

Prohlášení si zaslouží několik reakcí:

1. Vane z něj duch období normalizace, protože ono „svobodné a kritické porozumění vlastní minulosti“ přenechejte, vážení občané, „odborníkům“. Do ničeho se nepleťte, zvláště pak nezpochybňujte, stejně jako za minulého režimu, oficiální výklady našich dějin.

2. Prohlášení je do jisté míry hloupé, protože si z něj lze dovodit absurdní závěry. Například, že stejně jako oficiálně vykládat historii by měli jen historici, „oficiálně“ filozofovat by měli jen diplomovaní filozofové, hospodářství komentovat jen ekonomové, politiku analyzovat jen politologové. Rozvineme-li prohlášení historiků do jeho logických důsledků, pak nás musí jímat hrůza nad tím, jaké škody může napáchat kdejaký komentátor nebo politik, který nevystudoval politologii, ekonomii či historii a přesto si dovolí psát a mluvit o historii, policie či hospodářství!

3. Jak se budou oficiální historická stanoviska dělat? Vždyť přečteme-li si například stati a knihy historiků Milana Haunera, Zbyňka Zemana nebo Tomana Broda o Edvardu Benešovi, dostaneme tři různé interpretace Beneše. Která je správná a oficiální? Možná se prostě v budoucnosti budeme muset jít s okolkovanou žádostí oficiálně dotázat Sdružení historiků České republiky.

6. 5. 2002