I kvůli vzedmutí
emocí, které následovaly po jeho skonu minulý rok, se stal Václav Havel spíše mýtickou než
historickou postavou. Někteří obdivovatelé mu přisuzují kvality, které
z něj činí téměř svatého, zatímco nejhlasitější odpůrci se o něj cynicky
otírají jako o údajného „služebníka Satana.“ Než se vrátí z říše mýtů do
historie, kde bude jeho odkaz možné realisticky zhodnotit, bude tento typ
„havlologie“ kvést i proto, že se na tom dá vydělat.
Nicméně Havlova roční
nepřítomnost už umožňuje pod nánosem kýčovitého balastu lépe rozeznat, kde jeho
hlas skutečně chybí. Jeho nejvýraznější kvalitou totiž byla schopnost, i během
pobytu v politice, zpochybňovat „samozřejmost“ politického i civilizačního
provozu a stavět proti němu odpovědnost.
Havel se ve všech
svých rolích—dramatika, nejznámějšího disidenta i politika—pozastavoval nad
tím, s jakou samozřejmostí přijímá „racionalistická“ západní civilizace,
ať už ve své demokratické nebo totalitní podobě, jistý typ odlidštěného
provozu, který může být sebezničující. Už jako začínající dramatik útočil na
absurdní jazyk i některé „samozřejmé“ lži, které pomáhaly udržovat
zbyrokratizovaný provoz komunistického režimu. Po celý život vytrvale
připomínal potřebu úžasu a pokory před Bytím.
Mezi obhájci údajně
„standardní“ politiky a neviditelné ruky trhu, v něž se po roce 1989
nadšeně a nekriticky proměnila většina nových politiků i mediálních
komentátorů, bylo populární pod nálepkou „nepolitická politika“ zesměšňovat
Havlovy „nepraktické“ otázky po roli politických stran, významu občanské
společnosti, úloze morálky v politice, nebo nebezpečích tupého a
potenciálně sebezničujícího samopohybu
industriální civilizace. Zejména „velké“
otázky smyslu a morálky jsme měli po
fiasku s komunistickou utopií nechat být a přijmout politiku jako
pragmatické kolbiště zájmů.
Dnes je Západ
v hluboké krizi. Národní demokracie i stále více zprivatizované státy
přestávají fungovat ve střetu s globálním trhem, který, teď už v planetárním
měřítku, drancuje přírodu a pod praporem růstu přeměňuje lidi
v recyklovatelné zdroje práce a konzumu. Intelektuálové a nejrůznější
hnutí „rozhořčených“ proti tomu sice rebelují, ale politické elity, závislé na
velkých penězích, jedou ve vyjetých kolejích technologie moci. Otázky po
„smyslu“ si v politice nikdo neklade, vize skoro nikdo nenastoluje.
Jeden český
komentátor kdysi popsal Havlovy výzvy ke globální odpovědnosti jako
„večerníčky“ pro znuděný Západ. Pravda, Havel se ve svých výzvách občas
neubránil laciným generalizacím a ve svém chování rozporům, když na jedné straně vystupoval jako kritik
bezmyšlenkovitého provozu a na straně druhé v roli politika participoval
v jeho často kýčovitých rituálech.
Zároveň je ale
zřejmé, že byl nejen u nás, ale na Západě obecně, hlasem, který dnes chybí.
Možná si budeme muset prožít rostoucí krizi naší civilizace až na dřeň, než
pochopíme, před čím jasnozřivě varoval dávno před nástupem „standardní“
demokracie u nás, například v eseji Politika
a svědomí. Začíná být totiž zřejmé, že vyčerpaná „politika provozu“, v níž
se na globální úrovni, v Evropské unii, nebo ve stále více zkorumpované
stranické politice národních demokracií vážné problémy flikují jen dalšími
„provozními opatřeními“ a expertním rozumem, je slepou uličkou.
Právo, 17.12.2012