Nahlížíme-li konzumerismus skrze prizma ekonomizujícího myšlení, které ovládá veřejný diskurz v západním světě, má převážně pozitivní znaménka. Pokud je totiž většina společenských procesů posuzována ekonomickým růstem, přičemž i svoboda je poměřována tržními kritérii, je zřejmé, že čím více lidé spotřebovávají, tím lépe. Česká republika se zdá být na dobré cestě.
Existuje ale i opačný pohled. Konzumerismus je v poslední době stále častěji kritizován z pozic, které se zaměřují na kvalitu demokracie a svobodu chápanou hlouběji, než je jen svoboda trhu.
Kupříkladu americký politolog Benjamin Barber argumentuje ve své poslední knize (Consumed, 2007), že v západních společnostech je ohrožena samotná demokracie, protože posedlost konzumem ničí aktivní občanství. Svoboda coby odpovědná volba je stále více zaměňována za volbu mezi tím či oním zbožím. A protože průměrný západní člověk má v podstatě vše, co potřebuje, vyvíjí reklamní průmysl obrovský tlak, aby si lidé kupovali věci, které nepotřebují. Zaměřuje se tudíž stále více na děti a infantilizuje dospělé. Hollywoodské trháky, televizní reality show, všudypřítomnost postpubertální popkultury, a touha po věčném mládí jsou jen špičky rostoucího ledovce.
Češi vstoupili po pádu komunismu do prostředí infantilního konzumerismu zcela nepřipraveni. Okouzlení „svobodnou“ spotřebou všeho druhu bylo po dlouhou dobu synonymem svobody jako takové. Západ dodnes není primárně přijímán jako civilizační výtvor vyrostlý z určitých principů a demokratické kultury svázané s vládou zákona, ale jako blyštivé pozlátko ekonomického blahobytu.
Česká společnost měla od začátku problémy s rozlišováním mezi „svobodným“ konzumem a demokracií už proto, že historicky postrádá pevnou hodnotovou vertikálu. Sekulární a silně plebejští Češi neměli po vpádu konzumního kapitalismu žádný „chrám“ nebo hierarchie v podobě respektovaných elit, ke kterým by se mohli utéct. Velmi rychle se tak zbortily iluze o tom, že jsme v podstatě národ intelektuálský, který si více než národy jiné potrpí na vysokou kulturu.
Mohli bychom si samozřejmě říci, že v porovnání s ostatními západními zeměmi nejsme výjimkou. Někteří analytici navíc argumentují, že problémem není samotný konzum, ale jeho struktura. Češi zatím konzumují méně kvalitní výrobky, a můžeme se tudíž jenom těšit, až se kvantita změní v kvalitu. Teprve pak budeme skutečně normální západní země.
Jenže problém je hlubší. Demokracie není jen soustava institucí a mechanismů, ale potřebuje také demokraty. Na západ od nás sice tato existující demokratická kultura bojuje s náporem globálního konzumního kapitalismu, ale západní společnosti přece jenom mají ještě stále mechanismy sebeobrany: demokratické tradice, respektované elity, či třeba jistou míru pokory před transcendentnem.
Česká společnost je naopak globálnímu konzumnímu kapitalismu vydána zcela napospas. S trochou přehánění je možné argumentovat, že první postkomunistická generace je ztracenou generací materialistických konzumentů, kteří se demokracií i svobodou hodně ohánějí, ale mají o nich jen matné ponětí. Chtělo by se věřit, že se věci zlepší s generační výměnou. Jenže nastupující generace nejmladších zcela logicky vidí globalizovaný konzum a demokracii jako spojité nádoby, takže jak u nás, tak na Západě spíše vznikají podmínky pro radikální revoltu, která bude bojovat s obojím.
Přítomnost, léto 2007