Po anexi Krymu a
podpoře separatistů na východě Ukrajiny se Rusko ocitlo pod palbou kritiky hlavního
proudu západní politiky a stalo se i terčem cílených sankcí.
V Evropě ale
najdeme celou řadu krajně pravicových stran, které současnou politiku Vladimíra
Putina podporují. Silné porozumění, když už ne přímou podporu, projevují také
některé extrémně levicové strany.
Dobré vztahy mezi
Putinem a evropskou extrémní pravicí jsou vcelku zajímavý úkaz hned na několika
úrovních, takže si zaslouží bližší pohled.
Analytici se
shodují, že hlavním důvodem pro Putinovy nadstandardní vztahy s extrémně
pravicovými stranami je skutečnost, že vidí Evropskou unii i NATO jako
geopolitické soupeře, ba možná nepřítele Ruska. V tom jsou extrémně
pravicové jeho spojenci, protože se k evropské integraci i NATO staví také
skepticky nebo přímo odmítavě.
S mnohými
extrémně pravicovými subjekty, které svobodně působí v rámci evropských
demokracií, se Putin shodne i na pohrdání údajně dekadentním Západem a
slabošskou liberální demokracií.
Jak už si ale
někteří pozorovatelé povšimli—nedávno
kupříkladu i význačný americký historik Timothy Snyder—Putinova snaha
v tomto směru je zvláštním způsobem schizofrenní. Rusko je na Evropské
unii ekonomicky závislé. Nejenže členské země EU kupují od Ruska většinu jeho
energetických exportů, ale EU je také prostor, kde investují a často i žijí ruští oligarchové, přičemž
spoléhají na předvídatelnost a transparentnost evropského prostředí, které
garantuje Brusel.
Jinými slovy, pro
ruskou ekonomiku bylo až dosud důležité, že má co do činění se stabilním
prostředím, v němž platí pravidla hry, a které za ruské dodávky energií
spolehlivě platí.
Cíle extrémně
pravicových stran v různých
evropských zemích jsou svým způsobem opačné: EU by chtěly rozleptat nebo přímo
zrušit. V takovém případě by se předvídatelnost ekonomického prostředí, na
něž v podobě evropského integračního projektu Rusko spoléhá, mohla
rozplynout jako pára nad hrncem.
Zdá se ale, že jakkoliv
si je Putinův režim vědom toho, že potřebuje stabilního ekonomického partnera,
což mu mnohem více zajišťuje sjednocená EU než případně EU rozložená, postupně
v posledních letech převážila, jak ukazují i některé kremelské dokumenty a
výstupy think-tanků blízkých Kremlu, geopolitická úvaha řídící se heslem
„rozděl a panuj“.
To, že Kreml vnímá
evropskou extrémní pravici jako jakéhosi svého trojského koně, je tedy v tomto
kontextu poměrně srozumitelné. Přilnavost extrémních stran v Evropě k Putinovi je ovšem poněkud složitější
jev.
Na jedné straně celá
řada lídrů extrémní pravice obdivuje Putina jako silného vůdce. Šéfka francouzské
Národní fronty Marine Le Pen, šéf britské Strany nezávislosti Nigel Farage i
šéf nizozemských svobodných Geert Wilders se svým obdivem pro Putina netají.
Farage dokonce prohlásil, že Putina obdivuje nejvíc mezi světovými politiky.
Putinovu vládu
silné ruky obdivují i rakouští svobodní, italští post-fašisté, představitelé maďarského Jobbiku nebo
představitelé řeckého Zlatého úsvitu.
Zároveň se čas od
času objevují zprávy, že Kreml tyto strany prostřednictvím různých nadací a
dalších organizací finančně podporuje, takže není úplně jasné, zda jde o čirý
obdiv či prostě pragmatickou závislost na ruských penězích i agenturních
sítích.
Na politice
současného Ruska také mnoha těmto stranám imponuje důraz na etnicitu a silnou
kontrolu režimu nad vlastním teritoriem. Neofašistická ideologie „krve a půdy“
je tak či onak přítomná v politice všech evropských extrémně pravicových
subjektů. Když tato hesla zazněla při ruské anexi Krymu, docela jistě pozitivně
rezonovala se smýšlením většiny předáků extrémní pravice.
Zajímavé na tom je
jistá krátkozrakost extrémní pravice. Z historie totiž víme, že politické síly z různých zemí, které
obdivují spojení politiky silné ruky
s hesly „krev a půda“, mohou být vždy jen dočasnými spojenci.
Už během 2. světové
války hitlerovské Německo považovalo nacistická a fašistická hnutí v
„neárijských“ zemích jen za dočasného taktického spojence. Kdyby Hitler vyhrál,
skončili by čeští fašisté nakonec asi úplně stejně jako ne-fašisté, pokud by
nemohli individuálně prokázat, že mají dostatek „árijské“ krve.
I evropská extrémní
pravice si tak v podobě své přilnavosti k Putinovi zahrává
s kobrou. Pokud by náhodu nakonec uspěla v rozložení EU a
renacionalizaci členských států pod vedením politiků „silné ruky“, kteří
pohrdají „slabošskou“ liberální demokracií, rychle by zjistili, že je Kreml—v
případě, že by takto vytvořené mocenské vakuum ovládl—potřeboval jen jako
užitečné idioty.
Další zajímavá
otázka, která se s obdivem evropské extrémní pravice k Putinovi pojí,
je, proč se nejrůznější nacionalistické a neofašistické strany hlásí
k Moskvě spíše než ke Kyjevu, který Moskva opakovaně označuje za
fašistický. Že by tyto strany správně vycítily nejenom to, kde je skutečná
síla, kterou obdivují, ale také, že extrémním idejím, které vyznávají, se koneckonců
mnohem lépe daří v současném Rusku, než na západě Ukrajiny?
Novinky, 20.5.2014