Stejně jako ve zbytku Evropské
unie spojují před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu některé české
strany problém přistěhovalectví s údajně laxní unijní politikou
v této oblasti a požadují plnou kontrolu národních států nad imigrační
politikou.
Což o to, Evropská unie se na
mnoha úrovních s problémy přistěhovalectví skutečně potýká. Jenže zatímco ve většině zemí, kde diskuse o
přistěhovalectví probíhá, lze poměrně snadno identifikovat kořeny problémů,
v České republice je rostoucí odpor vůči přistěhovalcům tak trochu
záhadou.
Naše země totiž není ani cílem
velkých vln uprchlíků z kulturně velmi odlišných částí světa, jako je
třeba v současnosti africkými uprchlíky zaplavená Itálie. Nejsme ani
cílovou destinací lidí z chudších částí Unie, jako je třeba východoevropskými
pracovníky zaplavená Velká Británie. A nepotýkáme se ani s milióny
usedlíků, kteří přišli z islámských zemí a odmítají se v hostitelské
zemi integrovat.
Podle statistik u nás
v současnosti legálně pobývá zhruba půl miliónu cizinců, což je zhruba pět
procent z celkového počtu obyvatel země. I když k nim přičteme
statisíce cizinců, kteří u nás podle různých zpráv pobývají i pracují
takříkajíc načerno, ještě stále je počet cizinců u nás ve vztahu k celkové
populaci celkově malý, když ho srovnáme se západními zeměmi. Míra zneužívání
sociálního systému cizinci u nás je mizivá; většinou zde pracují.
Česká republika přitom další imigranty
potřebuje, pokud má ekonomicky růst a pokud
nemá postupně takříkajíc vymírat. Míra porodnosti je u nás nízká—necelých 1.5
dítěte na každou ženu—což nestačí k přirozené reprodukci populace.
Přesto podle nedávného průzkumu
agentury STEM téměř 75 procent dotázaných usoudilo, že v České republice pobývá příliš mnoho cizinců. Zhruba stejný
počet lidí měl za to, že cizinci berou Čechům práci.
Ve skutečnosti neberou práci
Čechům cizinci, ale především špatně fungující státní správa. Zaměstnavatelům
v určitých oblastech se totiž vyplatí zaměstnávat na černo pracující
dělníky, protože jim mohou platit méně a neodvádějí za ně sociální dávky.
Většina nezaměstnaných Čechů by
za takových podmínek nepracovala. Pokud bychom imigranty pracující za podstatně
nižší mzdy všechny nahradili, museli bychom se smířit s tím, že podstatně
stoupnou i ceny některých služeb a druhů zboží.
Druhou stranou škály jsou pak
cizinci, obvykle vysoce kvalifikovaní, kteří k nám přicházejí spolu
s nejrůznějšími nadnárodními společnostmi. Češi si musejí vybrat. Buď
budou chtít z přítomnosti těchto velkých investorů u nás profitovat i za
cenu, že s nimi přicházejí cizinci, anebo je budeme odmítat. Pak ale
ztratíme i pracovní místa, která nabízejí Čechům.
Obecně lze říct, že Česká
republika byla ve vztahu k imigraci po pádu komunismu v záviděníhodné
pozici, pokud ji srovnáme se západními zeměmi. Měla možnost se poučit
z jejich chyb, takže mohla kupříkladu vytvořit imigrační politiku, která by
k nám cíleně přitáhla zejména přistěhovalce z kulturně podobných zemí a vytvořila by
podmínky pro jejich rychlou integraci.
Místo toho je česká imigrační
politika spíše jen džunglí byrokratických překážek, která ztěžuje příchod
k nám dokonce i lidem, o které
bychom měli stát, jako jsou zahraniční vědci nebo studenti. Není divu, že tuto
džungli pak raději obchází v podobě pobytu načerno i mnoho lidí, kteří by
u nás rádi žili i pracovali, a s naším prostředím by navíc i rychle
splynuli.
Ty naše politické strany, které
před evropskými volbami straší imigrací coby evropským problémem, tak ve
skutečnosti vodí občany za nos. Největší část problémů s imigrací u nás, je zase
jednou jen důsledkem našeho státního šlendriánu a nedostatku strategického
myšlení. A taky dosti specifických českých předsudků.
ČRo Plus, 21.5.2014