Když v parlamentních volbách v roce 1998 zvítězila v České republice Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), vedená Milošem Zemanem, stalo se tak především proto, že Zeman a další předáci strany slibovali, že
se rázně vypořádají s pachateli nerůznějších ekonomických deliktů a zločinů, které zplodila politika Václava Klause. Ten coby předseda pravicové Občanské demokratické strany (ODS) stál v čele českých vlád od roku 1992 do konce roku 1997. Jeho politika „neviditelné ruky trhu“, doprovázená více než laxními postoji k roli práva, vytvořila ve společnosti demoralizované čtyřiceti roky komunismu úrodnou půdu pro ekonomickou kriminalitu všeho druhu.
Zeman ovšem nebyl po volbách schopen vytvořit většinovou vládu. Jednání s křesťanskými demokraty (KDU-ČSL), bývalým koaličním partnerem Klausovy ODS, a zejména s nově vytvořenou liberální Unií svobody (US), kterou založila skupina politiků, kteří se v ODS vzbouřili proti nejasným finančním praktikám Klausovy strany, nevedla k úspěchu. Klaus, jehož pravicová koalice se po odchodu KDU-ČSL v prosinci roku 1997 rozpadla, odmítl jednat jak s křesťanskými demokraty tak s US, navzdory tomu, že ODS, US a KDU-ČSL by byly schopny vytvořit většinovou vládu.
V této patové situaci Zeman a Klaus oznámili, že ODS umožní sociálním demokratům vytvořit jednobarevnou menšinovou vládu výměnou za některé ústupky ze strany ČSSD. Až do tohoto momentu byl povolební vývoj v České republice „standardní“. Když ale Klaus a Zeman zveřejnili podmínky, za jakých hodlají spolupracovat, bylo nejen jasné, že česká politika se vrátila ke svým horším předválečným tradicím, ale že začíná též povážlivě připomínat model, který až do nástupu Haidera používalo poválečné Rakousko, kde se o moc celá desetiletí dělily dvě strany z opačných konců politického spektra.
Co je opoziční smlouva?
„Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí“, jak Klaus a Zeman oficiálně nazvali písemné politické dohody (pro které se ovšem ujal název „opoziční smlouva“), totiž v podstatě rozdělila moc ve státě mezi dvě největší politické strany, z nichž jedna stojí nalevo a druhá napravo od politického středu. Namísto transparentní velké koalice, v jejímž rámci by obě strany na základě jasné koaliční dohody sdílely společný vládní program, a tedy i odpovědnost za jeho naplňování,vytvořily nestandardní politické aranžmá.
V jeho rámci bylo ČSSD dovoleno vytvořit menšinovou vládu výměnou za přenechání nejvyšších parlamentních postů ODS. Obě strany vytvořily mimoparlamentní konzultační mechanismus, který jim měl umožnit dohodnout se na společném postupu v některých oblastech nebo urovnat případné spory. Na nátlak ODS, která se chtěla pomstít Prezidentu Václavu Havlovi za jeho údajně nepřátelské postoje vůči ODS během krize na konci roku 1997, a menším stranám za „zradu“ spáchanou na Klausovi tím, že jimi byl v téže době opuštěn, se obě strany dohodly na tom, že provedou rozsáhlé změny ústavy a volebního zákona tak, aby se zmenšil vliv prezidenta a aby byl vytvořen systém dvou politických stran.
Vytvoření tohoto mimoparlamentního mechanismu připomínalo počínání největších československých politických stran z doby první republiky (1918-1938), kdy tzv. velká pětka rozhodovala mimo parlament o všem podstatném a parlament byl zredukován na razítkovače těchto rozhodnutí.
Něco podobného se opakovalo hned po druhé světové válce, kdy si českoslovenští politici nechali vnutit koncept mimoparlamentní Národní fronty, v jejímž rámci nakonec dominovali komunisté. Oba tyto historické experimenty s demokracií měly neblahé důsledky.
Zdroje kritiky smlouvy
Částečně i z tohoto důvodu kritizoval opoziční smlouvu jako určité podvázání demokracie i prezident Havel a další politici. Ti také mluvili o opoziční smlouvě, právem, jako o jisté zradě na voličích. Ani ODS ani ČSSD totiž před volbami možnou spolupráci nejenom ani nenaznačily, ale naprosto vylučovaly. Vždyť Zemanova slibovaná protikorupční akce „čisté ruce“ měla být už svou podstatou namířena proti politickým spojencům Klause. Klaus zase před volbami opakovaně „mobilizoval“ proti levicovému nebezpečí a proti možnému návratu starých pořádků, které podle něj reprezentovala právě ČSSD.
Jako demokracii ochromující se též ukázaly některé další detaily opoziční smlouvy. ODS se například zavázala k tomu, že dokud smlouva trvá, nebude iniciovat, ani nepodpoří, hlasování o důvěře ve vládu. Tím de facto vystavila výměnou za podíl na moci vládě bianco šek a ochromila opozici.
Pro voliče pak byl tento nezvyklý mechanismus matoucí i z dalších důvodů. ODS sice s vládou spolupracovala, ale zároveň se stavěla do role jediné skutečné opozice. Opoziční smlouva byla přitom od počátku de facto smlouvou koaliční, ale obě strany zarputile trvaly na tom, že se o koaliční spolupráci nejedná. Jejich spolupráce měla navíc poněkud asymetrický charakter. ODS přijala určité mocenské výhody spojené s vládnutím, ale neměla žádnou odpovědnost. Pro průměrné voliče bylo toto aranžmá jen dalším stvrzením jejich sílícího přesvědčení, že i demokratická politika je prosáklá cynismem. Podle průzkumů veřejného mínění, v současné době nejenom že většina občanů opoziční smlouvu neschvaluje, ale zhruba 70% je nespokojeno s politickou situací České republice a zhruba stejné množství vidí kriticky české politické strany.
Obhájci opoziční smlouvy argumentují, že smlouva skutečně vytvořila kýženou politickou stabilitu, která vládě umožnila vládnout a posunout například Českou republiku rozhodujícím způsobem v jejich jednáních o členství v Evropské unii. To je jistě pravda. Otázkou ovšem zůstane, proč k vytvoření menšinové vlády bylo zapotřebí vytvořit komplexní mimoparlamentní mechanismus, de facto zrušit na čtyři roky možnost hlasování o důvěře ve vládu, a ještě si cynicky rozdělit nejvyšší státní posty—to vše se záměrem vyšachovat ze hry prezidenta republiky a eliminovat opozici.
Změny ústavy a volebního zákona
Jednání o změnách ústavy začala krátce po podepsání opoziční smlouvy.
Návrh ze společné dílny obou stran nakonec přesně naplnil předtuchy těch, kteří tvrdili, že nejvyšší zákon státu se má účelově měnit jenom proto, aby ODS uštědřila políček prezidentovi a aby zmenšila nezávislost centrální banky, kterou Klaus v minulosti několikrát obvinil z toho, že svou restriktivní měnovou politikou způsobila krach jeho reforem. Guvernér České národní banky Josef Tošovský se navíc stal po pádu Klausovy vlády na šest měsíců předsedou dočasné vlády a Klaus mu to
nikdy neodpustil.
Návrh ústavních změn měl nejenom omezit pravomoci prezidenta při udílení milostí či jmenování některých jiných ústavních činitelů, například členů bankovní rady centrální banky, ale především vytvořil naprosto neobvyklý mechanismus, podle kterého by prezident musel pověřit sestavením vlády předsedu nejsilnější strany. Tím by byla hlava státu zredukována na pouhý automat, který nemá právo po volbách vyjednávat. Návrh byl navíc oficiálně předložen v době, kdy díky ekonomickým potížím nebezpečně stoupala podpora pro nereformované české komunisty. Prezident se tak teoreticky mohl dostat do situace, že by po příštích volbách musel pověřit sestavením vlády šéfa této neostalinské strany.
Díky ústavní většině, kterou obě strany měly ve sněmovně, byly tyto ústavní změny dolní komorou parlamentu hladce schváleny. Narazily ale na odpor Senátu, kde ODS a ČSSD nebyly schopny dát potřebnou ústavní většinu dohromady. Senát nakonec rozhodnutí o ústavních změnách odložil až na období po senátních volbách v roce 2000. V těch ČSSD a ODS ztratily dokonce i společnou prostou většinu a Senát posléze balík ústavních změn vetoval. Jelikož v případě ústavních změn je veto Senátu absolutní, skončil tento opozičně-smluvní projekt krachem.
ČSSD a ODS byly poněkud úspěšnější, pokud šlo o osud volebního zákona. Ačkoliv ústava vyžaduje, aby se do Poslanecké sněmovny volilo na základě poměrného systému, návrh z dílny ODS a ČSSD předpokládal rozdělení země na velký počet malých volebních obvodů. Z každého by postupovalo do Sněmovny přibližně jen pět poslanců, což by nejen posílilo většinové prvky, ale též zvýhodnilo největší strany. Návrh také zavedl koeficient pro přepočítávání hlasů mandáty, který nejen zvýhodňoval velké strany, ale zároveň znevýhodnil strany menší. Strana, která by vyhrála zhruba 35 procent hlasů, by tak mohla získat většinu křesel ve Sněmovně. Naopak strany s méně než 15 procent hlasů by se za určitých okolností do parlamentu vůbec nemusely dostat.
Navzdory tomu, že se jednalo jasný pokus obejít požadavek poměrnosti stanovený ústavou, a v širším smyslu o cynický pokus přerýsovat celé politické hřiště v zemi ve prospěch ODS a ČSSD, obě komory parlamentu tento zákon schválily, neboť ke schválení volebního zákona stačí prostá většina. Prezident Havel tento zákon odmítl podepsat a poslal ho k Ústavnímu soudu. Ten na začátku roku 2001 zákon zrušil jako neústavní. Vytvořila se tak paradoxní situace: politické inženýrství ODS a ČSSD způsobilo, že devět měsíců před volbami nemá země volební zákon, podle kterého by bylo možno volit, protože parlament ještě nedokázal zrušený zákon nahradit novým.
Ústavní soud se ještě několikrát ukázal jako účinná překážka pokusů opozičně-smluvních stran měnit pravidla politické hry ke svému prospěchu. Vyhověl například žádosti Prezidenta Havla i v tom, že zrušil ta ustanovení nového bankovního zákona, která neústavním způsobem omezovala nezávislost centrální banky. Zrušil také pochybný zákon o financování politických stran, kterým si strany navýšily státní dotace do svých pokladen způsobem, který odporoval Ústavě.
Ruka ruku myje
Nejhorším dědictvím opoziční smlouvy ovšem nakonec nebudou pokusy měnit ústavu a volební zákon. Nejhorším dědictvím je naprosto cynické dělení moci mezi oběma stranami na nejrůznějších úrovních, včetně míst v dozorčích radách významných státních podniků. Akce „čisté ruce“, pod jejímž praporem Zeman vyhrál volby, se stala akcí „ruka ruku myje“. Zatímco v indexu vnímání korupce vypracovávaném organizací Transparency Inernational byla Česká republika na začátku vlády ČSSD na zhruba 35. místě, pohybuje se letos na 47. místě, ve společnosti rozvojových zemí.
Vláda zbavená hrozby vyslovení nedůvěry se zapletla do četných skandálů, které by v normální demokratické zemi vedly k pádu vlády.
Počínala si též velmi liberálně, pokud jde o státní finance, takže během její vlády závratně rostl státní dluh. ODS tyto praktiky vlády na jedné straně kritizovala, tváříce se jako opozice, ale na druhé nikdy skutečně nehrozila vypovězením smlouvy. Vládě též nakonec pomohla schválit
státní rozpočty postavené na značných deficitech.
Nějaké výhody?
Opoziční smlouva přinesla i některé výhody. ČSSD ukázala po osmi letech vládnutí pravicových koalicí, že se není třeba bát „levicového nebezpečí“, kterým strašil ještě v roce 1998 Klaus. Ukázala též, že má skutečný zájem na vstupu do EU a na tomto projektu odpovědně pracovala navzdory opakovaným snahám Klausovy euroskeptické ODS vstup do EU sabotovat. I díky harmonizaci českých zákonů a legislativy EU vláda dokázala vytvořit průhlednější investiční prostředí. V kombinaci se systémem pobídek zahraničním investorům, Česká republika se opět stala atraktivním místem pro zahraniční kapitál. I zásluhou přílivu investic začal po několika letech růst hrubý národní produkt. Česká republika je nyní ekonomicky jednou z nejdynamičtějších zemí postkomunistického světa.
Demokratický deficit
Dědictví opoziční smlouvy tak bude dvousečné. Na jedné straně skutečně pomohla ke zlepšení ekonomické situace a plnění kritérií vstupu do EU. Na druhé straně měla korumpující vliv na demokracii. Nejde jen o to, že
se během trvání smlouvy ještě zvýšila korupce a že neustal ani příliv skandálů, které utvrzují v průměrných Češích přesvědčení, že demokratická politika je špinavý byznys.
Jde též o to, že opoziční smlouva vytvořila prostředí nepřátelské občanské společnosti, protože obě strany ze všeho nejméně potřebovaly
kritiky své politiky z řad občanské společnosti. ODS i ČSSD tak během své společné vlády opakovaně útočily na občanské iniciativy, jako byl například Impuls 99 nebo Děkujeme, odejděte!
Obě strany také neodolaly pokušení uplatnit svůj společný vliv ve veřejno-právních médiích. Jejich společná převaha v radách, které kontrolují veřejnoprávní televizi a rozhlas vyústila do pokusů získat nad těmito médii kontrolu. Na konci roku 2000 vyprovokovala snaha Rady České televize, kontrolované příznivci ODS a ČSSD, nahradit dosavadního ředitele poslušnějším člověkem, největší vnitropolitickou krizi v zemi od roku 1989. Statisíce lidí podpořily stávku televizních redaktorů a nový ředitel nakonec musel odejít. Politici také byli donuceni přijmout nový zákon o Radě české televize, který dal větší prostor občanským iniciativám při jmenování kandidátů do rady.
Paradoxně, snahy opozičně-smluvních stran kontrolovat důležité instituce a vyřadit občanskou společnost nakonec občanskou společnost důrazným způsobem probudily k životu. Dvouhlavý český Mečiar tak nechtěně dosáhl něčeho podobného, co svým nedemokratickým jednáním způsobil skutečný Vladimír Mečiar na Slovensku—tedy, že urychlil stvoření sebevědomé občanské společnosti.
Otázkou zůstává, co se stane s opozičně-smluvní spoluprací po příštích volbách. Jak nedávno napsala Petra Buzková, místopředsedkyně Sněmovny za ČSSD, která je kritická k opoziční smlouvě, v českém parlamentu existuje kromě regulérních pěti stran i neviditelná strana „opoziční smlouvy“. Jinými slovy: vedle politiků jak v ODS tak v ČSSD, kteří by preferovali, aby se obě strany rozpojily a vydaly se svou vlastní cestou, stvořil systém výhod a prebend poskytovaných opoziční smlouvou mocnou skupinu lidí v obou stranách, kteří budou po příštích volbách působit jako silná lobby, aby dělení moci mezi oběma stranami pokračovalo.
Pokud se tak stane, například v podobě regulérní velké koalice, budou nejen pokračovat některé neblahé jevy spojené s opoziční smlouvou, ale je též možné, že v pozici prezidenta nahradí v roce 2003 Václava Havla buď Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Ve světle některých nedemokratických praktik obou politiků v posledních letech, by právě tato volba byla asi vůbec nejhorším dědictvím opoziční smlouvy.
Gazeta Wyborza – 29. 11. 2001