Stalo se už samozřejmostí, že politici, politologové i novináři tvrdí, že český prezident údajně nemá výrazné pravomoci. Tento argument lze často zaslechnout například v souvislosti s navrhovanou změnou volby prezidenta z nepřímé na přímou. Jindy zase slyšíme stejný argument v souvislosti s úvahami o tom, kdo se bude ucházet o úřad prezidenta v roce 2003. Tvrdí se například, že předseda Občanské demokratické strany Václav Klaus bude mít zájem především o pozici předsedy vlády, protože pozice prezidenta není prý ústavně dostatečně silná.
Ve skutečnosti je slabost prezidentské funkce jen mýtem. Úřad prezidenta od roku 1918 vždy měl v českých zemích z historických důvodů váhu mnohem větší, než by mu zdánlivě přináleželo jen podle ústavních pravomocí. Ani mnozí vzdělaní lidé v naší zemi by zřejmě nedokázali vyjmenovat více než dva předsedy vlád z období první republiky. Prezidenty znají i malé děti.
Důležitost tohoto úřadu se ovšem neomezuje jen na symboliku. Prezident má řadu výrazných pravomocí, především v oblasti jmenování ostatních ústavních činitelů a hodnostářů, které vesměs ustanovuje do funkcí bez kontrasignace. Pokud by chtěl, mohl by řadu vysokých státních postů obsadit „svými lidmi“. Prezident navázaný úzce na určitou stranu či zájmovou skupinu by tak mohl využívat těchto pravomocí k posilování mocenské báze takové strany nebo skupiny.
V souvislosti s kritikou, která se pravidelně snáší na hlavu prezidenta Václava Havla při udílení milostí, se hojně diskutuje o údajně velkých pravomocích prezidenta v této oblasti. Málokdo ví, že kromě udílení milostí, abolicí (zastavení trestního řízení) a vyhlašování amnestií prezident může také nařídit, aby se trestní stíhání vůbec nezahajovalo, nebo může zahladit odsouzení. Posledních dvou pravomocí současný prezident nevyužívá.
Lze si ovšem představit prezidenta, který například v souladu se svým přesvědčením, že jsou kriminalizováni úspěšní podnikatelé, by těchto pravomoci aktivně využíval. Obvinění vůči některým lidem by se tak dala sprovodit ze světa ještě před tím, než by vůbec mohly orgány činné v trestním řízení nějaké řízení třeba jen zahájit. Stejně by se tak daly sprovodit ze světa oficiální záznamy v trestních rejstřících lidí, kteří už odsouzeni byli.
Ještě důležitější než prezidentova možnost zasahovat do trestního procesu je skutečnost, že ústava dává hlavě státu výrazné pravomoci zasahovat do chodu exekutivy i legislativy. Současný prezident těchto pravomocí příliš nevyužívá. Přesto je, paradoxně, obviňován z toho, že se do politiky míchá více než je zdrávo.
Oč jde? Podle článku 64 ústavy má prezident právo kdykoliv se zúčastnit jednání obou komor parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá. Prezident má též právo se kdykoliv zúčastnit schůzí vlády a od vlády jako celku i jejích členů si vyžádat zprávy, jakož i osobně projednávat s vládou i jejími členy otázky, které patří do jeho působnosti.
Představíme-li si hlavu státu mnohem aktivnější, než je ta současná, je jasné, že prezident, pokud by chtěl, by mohl významným způsobem ovlivňovat práci vlády i parlamentu. Zejména jeho možnosti vládu „úkolovat“ jsou v článku 64 definovány takovým způsobem, že aktivní prezident by dosti snadno mohl fungovat téměř jako jakýsi druhý předseda vlády. Představíme-li si prezidenta, který byl do úřadu zvolen z vysokého stranického postu, a který tak pravděpodobně má vyhraněné ideologické představy o fungování státu, je jasné, že mu ústava dává obrovské pravomoci takové představy prosazovat.
V diskusích o pravomocích prezidenta i o tom, kdo by měl nahradit prezidenta současného, by tedy bylo dobré si uvědomit, že prezidentská funkce je mnohem silnější, než se na první pohled zdá, a že Václav Havel zdaleka plně nevyužívá všechny své ústavní pravomoci. Je též zřejmé, že prezidentská funkce s tak výraznými pravomocemi by daleko spíše měla být obsazována přímou volbou než jen rozhodnutím politických stran ve volbě parlamentní.
MF Dnes – 3. 12. 2001