Moderátor (Petr Holub): Po víkendovém kongresu a stabilně vysokých preferencích většina komentátorů a analytiků tvrdí a hovoří o tom i sami občanští demokraté, že strana již nyní rok a půl před řádnými parlamentními volbami míří k jasnému vítězství. Než dáme slovo Petru Bendlovi, poslechněme si názor politologa Jiřího Pehe.
Host (Jiří Pehe): Já se domnívám, že ODS má skutečně našlápnuto k volebnímu vítězství, ale otázkou je, do jaké míry tento trend je skutečně zásluhou samotné ODS a jejího programu a do jaké míry je to reakce na v tomto okamžiku katastrofální politiku Sociální demokracie. Tím nemíním ani tak program vlády nebo to, co dělá Sociální demokracie v praktické politice, ale to, jakým způsobem se ta strana prezentuje na veřejnosti. Skutečností je, že ODS v tomto okamžiku nemá prostě politického soupeře ani nalevo od politického středu, nemluvě o tom, že politický soupeř napravo od politického středu, kterým byla Unie svobody, úplně zmizel. Momentálně nemá soupeře. To se ovšem může změnit. Sociální demokracie se může do určité míry konsolidovat, může se také ještě vynořit nějaký menší pravicový subjekt, ODS může v takovém tom, v takovéto konstelaci ztratit. Navíc víme z minulosti, že ODS v tom předvolebním období velmi často ztrácí, protože má tendenci uchylovat se k velmi agresivním volebním kampaním, které mnoho voličů odpudí. Zatím jsme byli několikrát svědky různých mobilizací proti různým soupeřům. Myslím si, že tentokrát možná ODS se bude snažit mobilizovat proti hrozbě komunistické strany, i když mobilizace proti komunistům samozřejmě může být do určité míry účinná, tak samotný tón takové mobilizační kampaně většinu voličů odrazuje.
Moderátor (Jana Šmídová): Vy jste ovšem k ODS trvale kritický. Dnes jí například v Lidových novinách kritizuje a tvrdíte, že je ještě záludnější než KSČM. Opravdu na novém Topolánkově vedení nenacházíte nic dobrého, pozitivního?
Host (Jiří Pehe): Ne já na Topolánkově velení nacházím pozitivního především to, že mají přinejmenším chuť do reforem nebo řekněme takovou to chuť veřejně deklarují, že skutečně se zdá, že ta Topolánkova ODS by chtěla uskutečnit některé důležité reformy, a to je pozitivní. Ale obávám se dvou věcí. Jednou z nich je skutečnost, že ani tato Topolánkova ODS se zatím nedistancovala od té velmi pochybné minulosti, která vlastně ODS vyřadila z vládnutí v roce 97 a od té doby je ta strana v opozici. To znamená neúcta k zákonům, k vládě práva, která vedla k finančním skandálům a rozštěpením té strany, nedistancovali se důsledně ani od praktik Opoziční smlouvy a celého toho klientelského systému, který byl v té době vytvořen a navíc se obávám, že i ta taktika nulové tolerance, kterou praktikoval sám Topolánek je v duchu toho, co ODS praktikovala v minulosti. Protože nulová tolerance je možná na místě vůči soupeři, to by byla například právě komunistická strana, ta si samozřejmě nulovou toleranci zaslouží, ale praktikovat nulovou toleranci vůči poměrně umírněnému demokratickému soupeři, který nemusí mít vždy ty nejlepší politické nápady a nejlepší politický program, ale nicméně jistě by se našly i dobré věci, které sociálně-demokratická vláda nebo vláda, vedená Sociálními demokraty, udělala, praktikovat proti takovému soupeři nulovou toleranci se mi zdá nepatřičné a tak trochu v duchu toho, co bych nazval pravicovým bolševismem. To je přesně co jsem kritizoval v případě ODS v minulosti. Druhá věc je, že ODS zdá se, že se vymaňuje ze stínu Václava Klause, pokud jde o tu chuť k reformám, Klaus vlastně reformy zabrzdil, byl to v té pozdější fázi velmi opatrnický předseda strany a předseda vlády, a to se zdá, že Topolánek chce překonat, ale zároveň zůstává ODS ve stínu Václava Klause pokud jde o ten výrazný euroskepticismus a řekněme nacionalistickou rétoriku a já se velmi obávám, že s tímto postojem, kterému se konec konců divili i někteří významní hosté na sjezdu ODS, že s tímto velmi euroskeptickým postojem nás může tato strana, pokud bude vést republiku, zavést do izolace. A to by bl vážný problém, protože Česká republika samozřejmě je zemí uprostřed Evropy, která si nemůže dovolit být jakoby vyvržena na okraj toho evropského dění.
Cro 6 – 9. 12. 2004