V posledních několika týdnech se mezi českými politiky rozpoutala debata o tom, zdali by bylo nutné pořádat referendum před možným vstupem České republiky do Evropské unie či NATO. Pomineme-li skutečnost, že takové úvahy jsou v této době předčasné, neboť České republice členství v těchto organizacích nikdo zatím nenabízí, jsou tyto úvahy českých politiku docela zajímavou ukázkou toho, jak kdo chápe pojem demokracie.
Ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec se například před několika dny vyslovil proti referendu před vstupem České republiky do NATO, neboť, jak řekl, referendum je z hlediska našeho ústavního systému velmi výjimečný prvek. Otázka vstupu do NATO není podle Zieleniece otázkou tohoto typu. Spíše by taková otázka měla podle ministra velmi výrazně zaznít ve volební kampani.
Lze se otázat, jaká jiná otázka nežli vstup do NATO je potenciálně důležitější a měla by proto být předmětem referenda. Vstup do NATO by se přece bytostně dotknul každého občana České republiky. Nejenom, že by se jednalo o jisté dobrovolné omezení suverenity státu ale zároveň i o jisté předefinování, či povýšení, vztahu občanů k demokratickým hodnotám. Vstupem do NATO by Česká republika dobrovolně odevzdala část své suverenity do rukou nadnárodní organizace, jejímž posláním je obrana každého svého člena proti napadení. Společným jmenovatelem tohoto společenství jsou demokratické hodnoty, které všichni členové NATO sdílejí. NATO tedy v podstatě existuje za účelem určitého ideálu–a dalo by se téměř říci–určité ideologie.
Znamená to, že občané členských zemí se mohou octnout v situaci, kdy by bojovali nejenom za svou zemi, ale za země, či občany zemí, s nimiž je spojuje společná oddanost demokratickým ideálům. Podíváme-li se do historie, vidíme, že ve většině případů se státy svých vlastních občanů jen málokdy ptaly, zdali jsou ochotni bojovat–a případně i položit svůj život–za svou vlast. Taková povinnost se bere jako samozřejmost, ačkoliv lze namítnout, že
právě v případě těch států, které se svých občanů zásadně na nic neptají–tedy států nedemokratických–povinnost takový stát bránit je už ve své podstatě pochybná.
V demokratických státech mají o takových otázkách mandát rozhodovat zvolení zástupci a povinnost bránit takový stát se zdá být samozřejmostí do té míry, že se o něm v referendu jen málo kdy rozhoduje–stejně jako se málokdy v referendum rozhoduje o specifických otázkách spojených s nutností bránit svou zemi.
Otázka vstupu do NATO je ale otázkou mnohem širší a otázkou mnohem více otevřenou diskuzi. Vstupem do NATO, jak už bylo řečeno, se ta která země–a její občané–zavazují bránit (bude-li to nutné) i občany ostatních zemí, s nimiž je spojuje pouze oddanost demokratickým ideálům. Položení života za vlastní zemi a položení života za občany jiné země, s nimiž nás spojují jisté ideály, jsou pro mnoho lidí dvě velmi odlišné věci.
Zajisté: bylo by si možno přát, aby se rozdíl mezi nasazením či položením života za vlastní zemi a položením či nasazením života za demokratické ideály rychle smazal. Bylo by to svým způsobem tím nejlepším důkazem, že se Česká republika bytostně ztotožnila s demokratickým zřízením. Skutečnost může ale být jiná: i mnohé země s dlouhou demokratickou tradicí mají problémy s prosazováním ideálů, na nichž stojí, mimo své hranice. Členství v NATO sice mnohé z nich zavazuje k obraně ostatních členů společenství, ale jak můžeme vidět nejenom na příkladu Bosny, nejedná se nezbytně o niternou potřebu chránit ideály lidských práv a demokracie všude tam, kde jsou pošlapávány.
Mnohé z těchto států vstoupily do NATO z důvodů, které hrály důležitou roli během Studené války–například strachu ze sovětské hrozby. Česká republika, a spolu s ní i další novodobí kandidáti na členství, žádné přímé hrozbě nečelí.
Jejich potřebu obranného deštníku vůči možné nestabilitě a potenciálním hrozbám zejména ze strany Ruska nelze samozřejmě podceňovat, ale přinejmenším stejně důležitá je symbolika začlenění se do NATO–tedy integrace se Západem. Jenomže tato integrace není jednosměrnou ulicí a
právě proto, že otázka členství v NATO není dnes zdaleka tak neambivalentní, jako tomu bylo v dobách existence komunistického bloku, nastoluje celou řadu otázek, na něž nelze odpovědět žádnou volební kampaní ale pouze celonárodní diskuzí ukončenou referendem.
Skutečnost, že takové referendum by se zákonitě stalo i referendem o zralosti demokracie, by neměla být důvodem ke snahám o vyhýbání se všelidovému hlasování. Otázka vstupu do NATO zodpovězená tak či onak pouze volenými zástupci by již svou podstatou byla formulována spíše jako otázka výhod spojených se členstvím v NATO. Ale východoevropské země by si též měly zodpovědět otázku toho, co jsou ony samy ochotny nabídnout k obraně
společných demokratických ideálů. Už proto by se demokraticky zvolené vlády těchto zemí měly svých občanů nejprve demokraticky zeptat, zdali jsou
ochotni umírat například za uzemní celistvost Turecka, bude-li tento člen NATO napaden, řekněme Irákem.
Lze samozřejmě argumentovat, že ochrana naši mladé demokracie je natolik závažný historický úkol, že vstup pod ochranný deštník NATO by se měl udát bez ohledu na to, co si o tom většina občanů–možná neznalá všech možných nuancí–myslí. Otázka referenda se tak do určité míry stává pro politiky testem, do jaké míry věří v sílu demokracie ve vlastní zemi. Snahy některých politiků občana v této tak závažné otázce obejít a členství v NATO mu schválit či neschválit na základě volebních výsledků, je do jisté míry znamením, že tito politici v demokratickou vyspělost svých vlastních občanů příliš nevěří.
Není ale možné argumentovat, že pokud většina občanů vidí členství v NATO jenom jako ochranný deštník a ne i jako dobrovolný závazek bojovat za ideály demokracie, nemá takové členství v NATO příliš velký význam? Jestliže vstup do NATO má být především dalším kýženým krokem na cestě ke znovusplynutí s demokratickou civilizací Západu, bylo by přinejmenším licoměrné se členem NATO stát především z jakési bezpečnostní vypočítavosti.
Přijmutí země, která chce především brát a méně už dávat, by konec konců oslabilo i samotné NATO.
Otázka vstupu do Evropské unie je v mnoha ohledech podobná a proto i ona by měla nepochybně být zodpovězena pomocí referenda. Nejenom, že se každý nový člen vstupem do Evropské unie vydává časti své státní suverenity ale zároveň na sebe přijímá i celou řadu závazků. Pouze důkladná celonárodní diskuze zakončená referendem, může řádně objasnit, že členství v unii neznamená pouze dostávat a brát ale též dávat a k čemusi se odpovědně zavazovat. Stát, jehož občané či politici vidí členství v unii pouze jako
jednosměrnou ulici, není pro členství v unii zralý. Stejně jako NATO je i Evropská unie nejenom společenstvím států ale i s společenstvím sdílených idejí a ideálů.
Není žádnou náhodou, že všichni noví členové unie se jimi stali, až po
vyčerpávajícím maratónu celonárodní diskuse zakončené referendem.
Snaha některých českých politiků se v otázce členství v Evropské unii, a nebo alespoň v NATO, referendu vyhnout, je jenom příkladem toho, že během oněch několika roků, které nás od možného členství v jedné nebo obou z těchto organizací dělí, se demokratickému duchu musí učit nejenom mnozí občané ale i politici.
Rádio Svobodná Evropa – 26. 1. 1995