Pozorovatelé a znalci poměrů ve východní Evropě vidí Čechy jako národpragmatický, přirozeně liberální a demokratický–vlastnosti, které,
bylo by možné argumentovat, do jisté míry stojí v pozadí relativního
úspěchu české politické a hospodářské transformace. Zeptáte-li se týchž
znalců na české neduhy, často se vám dostane odpovědi, že ona česká
umírněnost a zakotvenost u země, až příliš často přerůstá v pustou
přízemnost a že, viděno obecněji, Češi, více nežli ostatní
východoevropské národy, trpí provincialismem. Provincialismus je
obvykle definován nejenom jako určitý druh teritoriální zahleděnosti do
svých vlastních věcí, jako určité intelektuálně-teritoriální omezení,
které vylučuje či relativizuje širší zájmy, ale též jako malost,
úzkoprsost, a neznalost či ignorování širšího pohledu–vlastnosti
vyvěrající z nedostatku neustálého konfrontování se s obecnějším
kulturním a intelektuálním kontextem.
To, že provincialimus je českým neduhem, není možná ani tolik
překvapující, uvědomíme-li si, že české země byly po staletí provincií
Rakouska-Uherska, kdy byla centrem veškerého dění Vídeň, později
protektorátem Třetí Říše, a ještě později periférií sovětského impéria,
kdy se o všem důležitém rozhodovalo v Moskvě. Bylo tedy asi docela
přirozené, že Češi se naučili hledět si tak říkajíc svého, uzavřeli se
do svého mikrosvěta, a přenechali úsilí o světovost mohutnějším
národům, jejichž vojska se přes území Čech pravidelně přelévala v roli
vítězů či poražených od Západu na Východ či Východu na Západ.
Za daných historických okolností byly sebezahleděnost a útěk
do vlastního mikrosvěta nejenom prostou snahou o přežití ale i určitým
druhem obraného filozofického postoje tváří v tvář silám, proti kterým
se většinou nemělo velký smysl, alespoň ne fyzicky, vzpírat, a jejichž
historické ambice připadaly malému českému národu nejen cizí ale často
i směšné.
Pád komunismu, a s ním i pád sovětského impéria, postavily českou
společnost do zcela nové, a pro Čechy svým způsobem nezvyklé, pozice.
Po dlouhé době mohou opět svobodně rozhodovat o svém osudu a mohou tak
činit, na rozdíl od První Republiky, v geopolitickém klimatu, v němž
jim nehrozí téměř žádné vnější nebezpečí. Skutečným rozhodovacím
centrem státu není ani Vídeň, ani Berlín, ani Moskva, ale Praha.
Holocaust, poválečný odsun Němců a rozpad Československa navíc
způsobily, že Češi jsou poprvé skutečně postaveni tváří v tvář pouze
sami sobě: není možné se vymlouvat ani na ostatní národy sdílejícími s
námi společný stát.
Podíváme-li se ale na počínání Čechů od pádu komunismu, nejprve ve
společném státě se Slováky a pak ve státě téměř veskrze českém, nelze
si nepovšimnout, že zatímco Češi rychle našli uplatnění pro své
tradiční vlastnosti,
jako jsou podnikavost a pragmatismus, a i jinak vrchovatou měrou
využili své schopnosti přizpůsobit se rychle novým poměrům, jsou nadále
sužováni svým tradičním provincialismem; a to i přesto, že v posledních
šesti letech se českými zeměmi, které už nejsou pomyslnou gubernií
žádného impéria, přehnaly vichřice nejrůznějších kulturních vlivů.
Provincialismus se stal určitým druhem náhledu na svět, čímsi, co je, a
po určitou dobu zřejmě zůstane, interním problémem české společnosti.
Jak se provincialismus v nových podmínkách projevuje? Například v jisté
formě superpragmatismu, přízemnosti, nedůvěry k hodnotám, které
překračují rámec běžné každodennosti a hranic malé České republiky, ale
i zálibě v žabomyších politických sporech. Svým způsobem se jistě jedná
především o přirozenou reakci na čtyřicet let totálního zideologizování
společnosti; do určité míry jde ale zřejmě o hlubší, téměř genetický
problém, který se v praktickém životě projevuje neochotou zabývat se
vážně událostmi, které se bezprostředně nedotýkají každodenního života
české společnosti a angažovat se mimo tento rámec. Vnitřně je česká
společnost přepolitizovaná, pohlcena sama sebou a svými problémy; téměř
každý občan České republiky je do značné míry absorbován politikou. Ale
toto vše, stejně jako v minulosti, se často odehrává mimo širší
kontext.
Stačí se podívat například většinu českých médií. Otázkám
celosvětového významu se často dostává nedostatečného prostoru na úkor
titěrných záležitostí českých; reportování o takových událostech je
mnohdy odsouváno kamsi
na periférii zadních stran deníků a závěrečných častí televizních
zpravodajství.
Navíc jsou takové události až příliš často odreportovány tak, jako
kdyby se
našeho malého ostrůvku momentální politické stability nijak nedotýkaly,
jakoby mezi „námi“ a „jimi“ nebylo žádné spojení. Svým způsobem se
jedná o postoj velmi zvláštní, uvědomíme-li si, jak často byli Češi v
minulosti obětí právě těch událostí, které se nejprve začaly odehrávat
jakoby mimo jejich obzor. Tato kritika namířená na česká média
neznamená, že by si některé domácí události nezasluhovaly větší
pozornosti nežli události světové; v každé zemi je naprosto běžné, že
čtenáře novin, posluchače rozhlasových stanic a diváky televize, zajímá
především, co se děje doma. Českým problémem je nikoliv tato zcela
běžná nerovnováha, ale spíše skutečnost, že ono posunutí k záležitostem
domácím se často děje nejenom mimo širší kontext ale i ve prospěch
zpráv, které už svou podstatou patří na zadní stránky anebo do
bulvárního tisku.
Česká zahraniční politika je pak do značné míry odrazem tohoto stavu
věcí. Pokusy, které se objevily po sametové revoluci, dát jí širší
vizi, zviditelnit ji, a začlenit ji do širšího kontextu, byly rychle
vytlačeny tradičními vlastnostmi spojenými s českým provincialismem:
opatrností, sebezahleděností, a odmítáním širšího morálního kontextu.
Na jedné straně, ve sféře praktických politických kroků, jde Česká
republika cílevědomě za svým programem integrace s Evropou, na straně
druhé, pokud jde o skutečné pochopení evropanství a otevření se
evropským hodnotám, česká společnost, a zejména její politici, spíše
jen nakukují přes západní hranici.
Heslo „Co je české, to je hezké“ zažívá jak mediální tak politickou
renesanci.
Předseda vlády je pro integraci s Evropou, ale zároveň varuje před
ztrátou národní identity. Bližší spolupráce s ostatními
středoevropskými postkomunistickými zeměmi je odmítána argumenty,
které, pokud se z nich setře nátěr politické diplomacie, mají opět
společné pouze jedno: naši vlastní českou výlučnost. A v některých
případech se tak děje s dávkou arogance, pro níž žádný diplomatický
nátěr není dostatečně silný. Jsme prostě, jak by řekl Bohumil Hrabal,
„mistři světa a jednička krytých dvorců“. Jsme jimi ale opravdu?
Není tento druh arogance a sebezahledění spíše výrazem nejistoty,
nedostatku rozhledu, a neschopnosti vidět věci v globálním kontextu?
Česká společnost a její politická reprezentace jsou relativně úspěšné v
přebudovávání hospodářského systému a nemají problémy s otevíráním
českého hospodářství světu. Děje se tak možná proto, že takový postup
je tím nejpragmatičtějším a nejužitečnějším–tedy cosi, co vzhledem k
naším tradicím vcelku lehce chápeme. Navíc ekonomická integrace byla
součástí české reality už za Rakouska-Uherska. Ale provincialismus
politický přežívá. Dokonce i možné budoucí začlenění do Evropské Unie
je mnohými politiky viděno nikoliv jako šance pro malý národ ovlivňovat
evropské události přímo z centra, ať už je ona pověstná evropská
byrokracie jakkoliv odstrašující, ale spíše jako hrozba, že se české
země stanou pouhou okrajovou provincií Unie a potažmo provincií
Německa. Ale není tento strach ze ztráty naší identity (ať už se tím
rozumí cokoliv) a momentálního geopolitického neprovinčního statutu
právě výrazem provincialismu, slabosti a nejistoty? Jakoby se za naším,
v regionálním kontextu dnes již pověstným, individualismem, skrýval
postoj premianta z malé vesnické školy, který sice všem neustále
ukazuje svou žákovskou knížku plnou jedniček, ale který si přitom vůbec
není jist sám sebou a který ví, že při vstupu na prestižní gymnázium se
může najednou octnout mezi beznadějnými trojkaři.
Snad nejlepším testem českého provincialismu je postava prezidenta
Václava Havla. Opakované, často nenávistné útoky na Havla, jsou ve své
podstatě především útoky na světovost, na vše to, co už je svou
podstatou neprovinciální.
Havel je často kritizován či dokonce ponižován pouze proto, že je
symbolem všeho, co je pro český provincialismus nepřijatelné: širšího
morálního kontextu, univerzálního humanismu, vize, rozhledu, a odmítání
politického zápecnictví. Havel je též protimluvem fascinace politickým
partajničením neschopném se povznést nad specifické zájmy a osobní
ambice.
Nenávistí republikánských extremistů či nereformovaných komunistů vůči
Havlovi se není ani nutné zabývat; je stejně přirozená jako je
neslučitelnost ohně a vody. Je si ale též možné připomenout opozici
vůči Havlovi v nejsilnější
české straně a váhavost, s níž mnozí z poslanců této strany nakonec
dali svou podporu Havlovi při jeho volbě prezidentem. Ještě
subtilnějším výrazem střetu Havla, coby symbolu neprovinčnosti, s
zahraničně politickým provincialismem některých vládních politiků, jsou
spory v oblasti zahraniční politiky. Havel není neomylný a jistě i on
sám by dnes formuloval své některé dřívější postoje jinak. Ale ať už se
jednalo o pozvání Dalai Lamy, Salmana Rushdieho, Jásira Arafata, nebo o
Havlovy názory na řešení situace v Bosně a mezinárodní postavení
Taiwanu, výpady vůči prezidentovi byly nejenom výrazem sporů o
kompetence v zahraniční politice ale především útokem provinciálního,
opatrnického vidění světa a naší úlohy v něm na osobnost, která má
nejenom odvahu pojmenovávat věci pravým jménem, ale především vidí vše
v širokém světovém a filozofickém kontextu, z něhož odmítá Českou
republiku vyjímat.
Strach některých českých politiků z větší decentralizace státní
správy, a zejména pak jisté opatrnictví ve vztahu k myšlence
Euroregionů a jejich praktického uvádění do života, jsou v jistém
smyslu též výrazem provincialismu.
Jakoby se tito čeští politici obávali, že by nám Euroregiony mohly
kontaminovat náš český píseček, navzdory tomu, že, objektivně viděno,
je to ještě stále právě ten náš píseček, z něhož by spíše měli mít
strach ti na západ od nás, kteří se nám prostřednictvím Euroregionů tak
ochotně otevírají. Je sice pochopitelné, že v myslích mnoha politiků a
občanů hraje roli skutečnost, že onen evropský vliv, který k nám v
podobě Euroregionů vpouštíme, je především vliv německý, a to souvisí s
otázkou, jak Němce vnímáme. Ale právě neochota vidět dnešní Německo
jako moderní demokratický národ, jako tažnou lokomotivu právě oné
Evropy, o níž tak ostentativně usilujeme, je též výrazem, jistého druhu
provincialismu, neboť se opět jedná o neochotu podívat se na skutečnost
v širším kontextu.
Pravděpodobně nejpronikavějším příkladem tohoto druhu
provincialismu je pak otázka spjatá specificky s Německem a Němci–tedy
otázka sudetoněmecká.
Nejde zde ani tak o to, jak tento problém po padesáti letech řešit a
vyřešit. Jde spíše o náš postoj, o neochotu českých politiků upřímně se
tímto problémem zabývat, navzdory tomu, že sudetoněmecká otázka leží
jako balvan pod pomyslným kobercem česko-německých vztahů; balvan, o
který se neustále zakopává a zakopávat bude tím více, čím více se
budeme nutit hledět pouze před sebe. Český provincialismus vzal v tomto
případě na sebe podobu téměř naprostého odmítání nejenom se tímto
problémem politicky vážně zabývat ale v mnoha případech dokonce i
přiznat jeho existenci. Mluví se tedy o problému historicky uzavřeném a
před mnohým, co tento názor zpochybňuje, se prostě strkají hlavy do
písku. Čeká se, až problém sám zmizí; v nejlepším případě se doufá, že
jeho zmizení napomohou deklarace. Pravě zde by stálo za to se poučit z
jednání oněch českými politiky (a často i občany) tolik podceňovaných
Poláků, kteří (ačkoliv jejich vztahy s Němci byly v minulosti
přinejmenším tak traumatické a komplikované jako vztahy naše), dokázali
překročit svůj vlastní stín. Že by částečně proto, že nejsou tolik
sužováni provinčním myšlením a postoji a vidí proto dále?
Je jisté, že postupné otevírání se Evropě, a chtěná i nechtěná
integrace s jejím hospodářstvím a politickými systémy, časem povedou k
překonání mnohých neduhů zaviněných českým provincialismem. Zároveň je
jisté, že stejně jako například v Bavorsku či Rakousku, jistý druh
provincialismu pravděpodobně přežije; to nemusí být nezbytně na škodu,
pokud se jej podaří skloubit s prvky vynořující se regionální identity,
která je vázána na vynořující se koncept politicky sjednocené Evropy. V
současnosti ale český provincialismus hraje spíše opačnou roli–roli
mentální a politické brzdy v onom tak často deklarovaném návratu do
Evropy.
Nová Přítomnost – leden 1996