Veřejná vystoupení předsedkyně dolní sněmovny britského parlamentu Betty Boothroydové během její nedávné cesty do Prahy byla pro českou demokracii tak trochu jako návštěva z neznámé planety. Pojmy ze slovníku demokracie, které Boothroydová používala, jsou po sedmi letech, které uplynuly od pádu totalitního systému, známy nám všem–a přesto z jejích vystoupení dýchala politická kultura, o které si zatím můžeme nechat pouze zdát.
Nezbylo, než si znovu připomenout, že demokracie není jen soustava institucí a mechanismů, ale především jisté vžité postoje a chování většiny populace i politické reprezentace, které jsou založeny především na toleranci. Na tolerování těch druhých, ať už jsou jakkoliv odlišní, a na tolerování jiných názorů. Ve skutečně zaběhnuté demokracii, jakou ta britská bezpochyby je, je opozice považována nikoliv za nutné zlo, ale za cosi, co ctíme a co podporujeme, vědomi si skutečnosti, že bez opozice, jsme my sami i demokracie v nebezpečí degenerace.
V českých poměrech jsme v minulých čtyřech letech na tuto skutečnost tak trochu zapomněli. Slabá a neefektivní opozice byla přehlížena a její návrhy na
řešení toho či onoho téměř automaticky smetávány do koaličního odpadkového koše. Opozice se pro změnu zase jen málokdy snažila mluvit opravdu konstruktivně. Sebevědomé vládě se šlo „po krku“; hysterické opozici nikdo nenaslouchal. Nešlo o dialog, jakkoliv vzrušený; šlo o arogantní ignorování opozice na jedné straně a nekultivovaný, neproduktivní křik opozice na straně druhé.
Výsledkem bylo to jediné možné: dialog hluchých, v němž se k řešení velkých úkolů doby často přistupovalo bez naslouchání těm, kdo s námi nesouhlasí. Nebo ještě hůře: kdy se těm na druhé straně pomyslné politické bariéry nenaslouchalo, neboť se nenaslouchalo z principu. Toto nenaslouchání z principu se teď vrací jako bumerang v podobě nešvarů a skandálů, které výsledky voleb vyplavují na povrch se záhybů koberce moci, kam se v minulých letech problémy tak snadno zametaly.
Zatímco pro mnohé české politiky pojem politická kultura znamenal jen málokdy dialog a navíc postupně degeneroval do malicherného hašteření či ignorování těch, „kdo nejsou s námi,“ voliči si začali podvědomě uvědomovat, že aroganci moci lze zabránit pouze tehdy, bude-li existovat silná opozice, a také, že samotnou opozici lze vychovat k odpovědnému chování pouze tehdy, pokud jí dáme možnost něco ovlivnit. Jak ukazují průzkumy veřejného mínění, mnoho voličů volilo opozici nikoliv s tím, že nezbytně chtěli, aby vládla, ale na protest proti aroganci moci–tedy proto, aby zde byla opozice, která může skutečně oponovat.
Věci se možná budou dělat pomaleji a některé vůbec, neboť nebude dostatek souhlasu. Ale ty, co se budou dělat, se budou dělat transparentněji, po řádné diskusi, pod veřejnou kontrolou reprezentovanou opozicí. Opozice, která je brána vážně, se pak sama stává odpovědnější, neboť za chod mnohých věcí nepřímo odpovídá. Jak pravila Betty Boothroydová, je zdravé, když si vláda je nucena uvědomovat, že může již zakrátko být v opozici, a opozice, že může zakrátko vládnout. Vede to k větší odpovědnosti na obou stranách.
Rozhašteření čeští politici, kteří se zatím povětšinou naučili především jak politikařit, se nyní budou muset–pod tlakem volebních výsledků–učit dělat politiku. Už to samo osobě není špatné. Ne vše je možné vyvážit a ne vše je možné měřit pětiprocentním růstem národního důchodu. Je dokonce možné argumentovat, že pro budoucnost naší demokracie je momentálně důležitější, abychom se naučili mluvit jeden s druhým, tolerovat své názory, a přestat se dívat na svět černobíle.
Že je důležité, aby se vláda naučila vládnout s tím, že respektuje opozici, a opozice oponovat s tím, že respektuje vládu. Že je důležité, aby se česká společnost a česká média začala dívat na skutečnost barvitěji než dosud. Aby postupně vyprchalo ono post-komunistické nálepkování, kádrování, a snaha přebít naše soupeře za každou cenu, aniž bychom se od nich snažili něco dozvědět.
Lidové noviny – 30. 9. 1996