Potřebuje Česká republika novou vizi?

Česká republika se nachází na rozcestí. Země se pomalu vynořuje z poreformního rehabilitačního střediska (použijeme-li příměru Václava Klause), ale pojednou jakoby nevěděla kam jít. K této jisté rozpačitosti, která přichází po období, kdy byla téměř veškerá společenská energie nasměrována do ekonomické transformace, se přidává zmatek zaviněný výsledky voleb. Důležitá opatření a kroky se nyní musí namáhavě probojovávat v parlamentu, který přestal být pouhým razítkovačem vládních rozhodnutí. To vše je ještě dále komplikováno tím, že se napovrch pomalu vyplavují nejrůznější skandály a nepravosti, které bylo možné v minulých čtyřech letech buď přehlížet nebo tutlat.

Na makroekonomické úrovni je výsledek reforem impozantní. Na mikroúrovni zůstávají problémy a otázky. Nejsou to jenom rozkradené banky a často až po uši zadlužené podniky, ale i skutečnost, že reformy zatím nevytvořily solidní střední třídu, která je motorem kterékoliv demokracie. Některé sociální vrstvy, které ve vyspělých společnostech tvoří jádro střední třídy–jako jsou doktoři nebo učitelé–jsou nadále mezi ekonomicky slabšími skupinami obyvatelstva. Jen málo pomáhá, že hodnotová stupnice většiny z nich je podobná té, kterou vyznává střední třída na Západě. K tomu, aby mnohé z těchto hodnot mohly být uplatňovány v praxi, je
často zapotřebí odpovídajících příjmů a sociálního statusu. Střet mezi aspiracemi a realitou vyvolává frustraci.

Sedm let po revoluci též Česká republika nemá fungující občanskou společnost–částečně právě proto, že občanská společnost je přímo závislá na existenci životaschopné střední třídy. Morální nihilismus, který v mnoha sférách společnosti panuje, je částečně výsledkem způsobu, jakým se změny posledních let udály. Před nástupem komunismu se jak občanská společnost (coby komplikovaný sociální organismus) tak podnikatelské vrstvy dlouho vyvíjely. Málokdo se stal úspěšným podnikatelem přes noc. Většinou se jednalo o dlouhodobé budování dobrého jména, založeného na důvěře a solidnosti.

V tržním hospodářství mladé České republiky zatím ve většině případů nejsou etika, solidnost, tradice, či důvěryhodnost součástí podnikatelského slovníku. Ti, kteří nezbohatli, nemají téměř žádný důvod dívat se na ty úspěšné s respektem. Panuje spíše cynismus. Při důrazu na hospodářské změny se též tak trochu zapomnělo na reformu právního systému. Nedostatek důrazu na budování právního státu, vyústil do určitého podceňování právních a ústavních institucí či přímo do neúcty k právu. K tomu všemu se přidává nízká úroveň politické kultury. Přední politici spolu neumějí komunikovat. Česká politická scéna připomíná rozhádanou pavlač.

Účelem tohoto poněkud pochmurného výčtu není zpochybnit celkový směr reformního vývoje v zemi. Spíše má naznačit, že po několika letech jízdy reformním tunelem, kdy neekonomické dimenze reformy byly často přehlíženy, je Česká republika v situaci, kdy mnozí jakoby najednou pochybovali nejen o směru našeho směřování ale i o jeho smyslu.

Vyskytují se proto názory, že je nutné najít nějakou novou vizi, která by nahradila již víceméně naplněnou vizi vytvoření tržní ekonomiky a demokratických mechanismů–vizi, která by tomu, co již bylo již vytvořeno dala nějaký nový rozměr a vdechla do společnosti nový náboj. České politické strany ani vláda takovou vizi nemají. Přešlapují na místě a strany navzájem se–s řevnivostí, která sama o sobě vyzrazuje jejich ideovou vyprahlost– hádají o malichernosti.

Mohlo by se zdát, že tato situace je výrazem jisté politické normálnosti–důkazem, že Česká republika se stává obyčejnou demokratickou zemí, kde se svádějí největší boje o zdánlivě technické detaily, jako je rozpočet, zvýšení daní či úrokové míry. Podíváme-li se ale na výše zmíněný (stručný) výčet problémů, které nám v posttransformačním období zůstávají, je jasné, že „normální“ zemí ještě zdaleka nejsme.

Přesto: je opravdu nutné, jak někteří navrhují, hledat a formulovat nějakou komplexní novou vizi našeho příštího vývoje? Nebyla již tato vize deklarována tím, že Česká republika jasně prohlásila, že se chce stát členem Evropské unie (a NATO)? Toto členství přece není jen jakousi formální záležitostí. Na tu bylo zredukováno dosavadním chováním českých politiků. Pokud o členství opravdu máme zájem, znamená další rozsáhlé změny nebo podstatné modifikace toho, čeho jsme již dosáhli. Dosažení členství v Evropské unii je rozsáhlým balíkem nejrůznějších kroků a norem . Znamená přebudovat celý právní systém, dodržovat normy demokratického chování a lidská práva, a zprůhlednit či dále právně regulovat již vytvořené tržní hospodářství. Znamená též mentální změnu.

Jedná se o cíl, k jehož naplnění je zapotřebí strategický plán. Není pochyb o tom, co je nutné udělat, abychom tohoto cíle dosáhli. Přesto v podstatě žádná česká politická strana s tímto cílem nezačala aktivně pracovat. Sociální demokracie zašla nejdále ve své slovní podpoře tomuto cíli, ale ani ona ani žádná jiná strana, nebyly zatím občanům schopny vysvětlit, co toto směřování do Evropy znamená a převést toto směřování do skutečně pozitivního politicko-ekonomického programu a celospolečenské diskuse.

Žádná strana ani vláda nebyly zatím schopna vysvětlit, že se nejedná pouze o jakési formální kroky, ale o komplexní proces přeměny. Navíc někteří politici, včetně premiéra, i přes deklarovaný záměr k EU se připojit, jakoby tento cíl neustále zpochybňovali a relativizovali jeho smysl.

Česká politická scéna, a s ní i celá společnost, mohou vybřednout ze současného přešlapování a rozpaků pouze tehdy, pokud si jasně odpoví na otázku, zdali směřování do Evropské unie je opravdu chtěné či jenom vlažně deklarativní. Je nejvyšší čas, aby ty strany, které se k tomuto záměru hlásí, začaly koncepčně rýsovat své vize toho, jak se dostat „odsud“ až „tam“. Je možné, že v konečném součtu, vize členství v EU nebude mít stejnou mobilizující sílu, jako měla přeměna komunistického systému v demokratický systém a tržní hospodářství. Jisté ale je, že žádný jiný rámcový cíl–alespoň na deklarativní úrovni–česká společnost zatím nemá. Máme-li se dostat ze současného přešlapování na místě, je především na českých politicích, aby vybředli ze svých žabomyších sporů a provincialismu a začali se vážně zamýšlet nad tím, co je naším úkolem jako země v příštích několika letech.


Lidové noviny – 4. 11. 1996

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..