Dvě nedávné události zaostřily pozornost medií a veřejnosti na to, zdali
by nově zvolení senátoři měli i nadále zastávat často časově velmi náročné veřejné funkce mimo Senát. Hned po prvním zasedání Senátu se začaly k jeho novému předsedovi Petru Pithartovi sbíhat omluvenky různých senátorů, zdůvodňující jejich neúčast na příštích zasedáních. Pak přišla sněhová kalamita, která naznačila, že pražský primátor Jan Koukal, nedávno též zvolený do Senátu, by se musel nejspíše rozdvojit, aby mohl svědomitě plnit
už jenom své povinnosti jako pražský primátor, nemluvě o funkci senátora. Pod palbou kritiky za svůj poněkud liknavý a neprofesionální přístup ke sněhové kalamitě, Koukal ale řekl, že se své senátorské funkce nemíní vzdát.
Ústava ani další zákony výkon dalšího povolání senátorům nezakazují. Dokonce se jaksi neoficiálně předpokládá, že by senátoři měli mít nějakou další profesi, aby mohli zákony schválené poslanci Sněmovny posuzovat z hlediska
praxe. Přesto existuje několik otázek, které se začínají ve vzniklé situaci se stále větší naléhavostí vynořovat. Za prvé je jasné, že mnohé, co se týká Senátu, bylo legislativně ušito horkou jehlou, a že by jak volební zákon, tak některé další normy snesly korekce diktované zkušeností a zdravým rozumem.
Další otázkou je, zdali tentýž veřejný činitel by měl zastávat dvě volené funkce. Ústava například nezabraňuje ministrům, aby byli též poslanci. Proč by tedy nemohli být starostové senátory? Odpověď zní, že ministři jsou do svých funkcí jmenováni, zatímco starostové jsou do nich v podstatě voleni. Navíc přítomnost ministrů ve sněmovně je do určité míry logická a žádoucí, neboť vláda se sněmovně přímo odpovídá a určitá část činnosti ministerstev je namířena do legislativního procesu v podobě vypracovávání návrhů zákonů.
Mezi Sněmovnou a Senátem též existuje rozdíl ve způsobu volby. Senátoři, volení většinovým systémem jako jediní zástupci konkrétního obvodu, zastupují v Senátu právě jejich konkrétní obvod. Je-li politik, jako je Jan Koukal, zvoleným reprezentantem celé Prahy coby primátor a zároveň zvoleným senátorem menšího volebního obvodu v rámci Prahy, lze se teoreticky otázat, zdali to znamená , že v rámci Prahy zastupuje jednu specifickou část intenzivněji nežli ostatní a koho zastupuje kdy. Protože se senátorské obvody ne vždy kryjí s městskými částmi Prahy, ti starostové pražských obvodů, kteří byli zvoleni senátory, teoreticky nyní zasahují svým senátorským zastupováním do městských obvodů jiných starostů.
Je zde též otázka imunity. V českém ústavním systému požívají jak poslanci tak senátoři imunity, která je v mnoha jiných demokratických zemích svým rozsahem neobvyklá. Tím, že se senátory mohou stát i jiní volení veřejní činitelé, na něž se jinak imunita nevztahuje, rozšiřuje se okruh veřejných činitelů krytých rozsáhlou imunitou za hranice toho, co je únosné–i na činitele, kteří by v zájmu veřejnosti imunitu mít neměli.
Nelze se vyhnout ani otázkám etickým. I když zákon spojování výše zmíněných funkcí nezakazuje, je otázkou, do jaké míry mohou například starostové velkých měst, kteří byli zvoleni do Senátu, opravdu odpovědně vykonávat obě funkce.
Jan Koukal byl jedním z nejzaneprázdněnějších politiků již před svým zvolením do Senátu. Může opravdu začít dělit svůj čas mezi obě instituce, bez toho aby neutrpěly obě? A mají starostové či jiní nově zvolení senátoři, kteří mají časově náročná povolání, od nyní pobírat platy za dvě pozice, které ani v jednom případě nemohou vykonávat na plný úvazek?
Různé demokracie přistupují k problému neslučitelnosti funkcí různě.
V některých zemích není například možné ani to, aby ministři byli zároveň poslanci. V některých zemích býti senátorem znamená se vzdát všech ostatních volitelných funkcí či dokonce zaměstnání. Jsou země, v nichž jsou funkce senátorů slučitelné s jinými funkcemi v rozsahu podobném České republice, ale horní komora často nehraje roli tak rozsáhlého legislativního síta jako český Senát. Často záleží na zakořeněnosti jistých etických principů v té které společnosti. Nově zvolený senátor či poslanec považuje za samozřejmé, že rezignuje, ačkoliv ho k tomu zákon nenutí. Není tomu tak dávno, co například starosta Varšavy resignoval na svou pozici poté, co byl zvolen do Sejmu, ačkoliv tak činit nemusel.
Skutečnost, že mnozí senátoři hodlají i nadále působit v dalších náročných veřejných funkcích, může mít neblahý vliv na to, jak bude veřejností Senát vnímán. Při značných absencích či zaneprázdněnosti senátorů, která jim může znemožnit se opravdu zabývat zákony, které mají posuzovat, se veřejnost
může začít ptát, jak důležitý Senát opravdu je. To by po prvních senátních volbách, které byly poznamenány propastně nízkou účastí, byl vývoj ještě více podlamující legitimitu instituce, která si svou legitimitu ve světle její nedávné historie musí teprve vybojovávat.
Rozhodnutí některých senátorů, jako například náměstka ministra vnitra Vladimíra Zemana, vzdát se svých ostatních časově náročných funkcí mimo Senát, jsou čestným rozhodnutím v situaci, kdy zákon je příliš benevolentní.
Ti politici, kteří Zemanova příkladu nebudou následovat jsou v nebezpečí, že budou vnímáni veřejností jako selhávající jak v Senátu tak mimo něj. Nebude možná zapotřebí ani přírodních kalamit jako je ta, která zle pošramotila dobrou starostovskou pověst Jana Koukala.
Svobodné slovo – 11. 1. 1997