President Václav Havel před několika dny oznámil, že se vzdává kouření. Zároveň ale zapochyboval o tom, zdali rakovinu plic, kvůli níž nedávno podstoupil složitou operaci, lze uvádět do souvislosti s jeho předchozím dlouholetým kouřením. Naznačil, že příčinou jeho současných zdravotních potíží mohly spíše být opětovné těžké zápaly plic, které v minulosti prodělal.
I když je jasné, že mnohé má na svědomí prezidentovo opakované věznění, ponechme odborníkům odpověď na otázku, zdali také mohla existovat jakási souvislost mezi těmito těžkými zápaly plic a prezidentovým kouřením. A pokud přijmeme prezidentovo vysvětlení– zdali tedy mohla existovat i nepřímá souvislost mezi kouřením a rakovinou plic. Prezidentův přístup k problému kouření ale vyvolává jiné otázky.
V žádné demokratické zemi není prezident, či jakýkoliv vysoký veřejný činitel, pouhou soukromou osobou. Je osobností, která je z nejrůznějších úhlů ve středu veřejného a mediálního zájmu. S tím, jak se vyvíjejí naše znalosti o škodlivosti či prospěšnosti určitých lidských činností, měnily se i normy toho, co je pro demokraticky zvolené veřejné činitele přípustné a nepřípustné. Když před padesáti lety, Winston Churchill téměř nemohl být zachycen objektivem kamery bez svého nezbytného doutníku, nikdo mu to nezazlíval. Nikdo v té době také nevěděl, že kouření působí rakovinu.
V době, kdy každou reklamu na cigarety musí doprovázet varování, že kouření rakovinu působí , je v západních demokraciích téměř nemyslitelné, aby se politici na veřejnosti nechávali vidět s cigaretou. Český president, jehož životním krédem je život v pravdě, může samozřejmě namítnout, že jakési zakrývání jeho kuřáctví na veřejnosti by bylo bývalo lží.
Je ale možné též nahlédnout celou věc z druhé strany. Prezident, navíc prezident tak populární jako Václav Havel, je nejenom veřejným činitelem ale i modelem pro mnoho lidí. Lze jen těžko spočítat, kolik mladých lidí váhajících mezi kouřením a nekouřením, se může přiklonit ke kouření pouze proto, že vidí svého prezidenta nebo jinou populární osobu s cigaretou v ruce v každém druhém televizním záběru. Je též těžké spočítat, kolik z nich bude za pár let čelit stejné nemoci jako Havel.
A pak je zde kouření samotné. Jde samozřejmě o návyk, kterého je nesmírně složité se zbavit. Zároveň ale jakoby se v případě Václava Havla jednalo o jistou nesrovnalost mezi jeho celoživotním duchovním úsilím o důstojný život a čímsi, co se až do jeho nemoci–zejména ve světle jeho náruživého kouření–občas jevilo jako určitá bezohlednost k fyzické stránce zdraví. Jedná se samozřejmě o jev typický pro mnohé intelektuály. Lze též namítnout, že kvalitu života neurčuje pouze zdraví či jeho délka ale i různé náruživosti a mnoho dalších věcí. Veřejní činitelé ale musí vždy pečlivě vážit, zdali jejich vlastní náruživosti mohou mít negativní dopad přesahující jejich soukromý život.
Naše společnost se vynořila z období komunismu nemocná na mnoha různých úrovních: morálně, duchovně, ale i fyzicky. Zničené životní prostředí
a přetrvávající celkově špatný zdravotní stav populace jsou výrazem nejenom vnějších faktorů, zděděných z minulého režimu, ale i skutečnosti, že mnohé z oné bezohlednosti k našemu zdraví a k životnímu prostředí , které v nás minulý režim vypěstoval, je nyní téměř součástí našeho hodnotového systému.
Lze se ale otázat, zdali je opravdu možné usilovat o duchovní a morální ozdravění společnosti, o kterém Havel tak často mluví, bez jisté současné snahy o ozdravění fyzické–beze snahy vykořenit onu přetrvávající bezohlednost k fyzickým stránkám zdraví. Neprojevuje se v našem pohrdání zdravím a životním prostředím jisté přežívající pohrdání principem života jako takovým?
To, čemu se mnoho středoevropanů v případě Ameriky vysmívá jako přehnané péči o zdraví, která se projevuje i v (někdy zbytečně hysterických) protikuřáckých kampaních, je ve skutečnosti výrazem něčeho mnohem podstatnějšího. Znamená to, že Amerika je prostě celkově zdravější společností. Že si sebe sama více váží, a že ctí nejenom duchovní kvality života, jako je svoboda, ale především život jako takový.
Česká společnost patří fyzicky k nejnezdravějším v Evropě, ať už měříme jakýmikoliv měřítky. Průměrná délka života je zhruba o pět roků nižší než
ve vyspělých západních zemích a od roku 1989 se tento poměr nijak výrazně nezlepšil. Neuškodilo by uvažovat více o tom, jaká je souvislost mezi touto fyzickou nezdravostí a nezdravostí duchovní.
Ozdravění české společnosti je komplexní proces. To jak se chováme k druhým, začíná tím, jak se chováme k sobě samým. Pokud si sebe samých nevážíme alespoň pro své zdraví a životní prostředí, které nás obklopuje, je velice těžké vážit si ostatních. Vše souvisí se vším: fyzické s duchovním, stejně jako individuální se společenským. Nedostatek úcty k některým principům života v jedné rovině lze jen těžko oddělit od ostatních rovin.
Veřejní činitelé mají v tomto ohledu velkou odpovědnost. Rozhodnutí Václava Havla přestat kouřit je důležitým krokem ve správném směru. Už proto, že–při vědomí nevyhnutelné konečnosti života–uvádí do souladu svou snahu o důstojný život ve svobodě a pravdě se snahou zbytečně neohrožovat to, co svobodu a pravdu jedině umožňuje–tedy život sám.
Lidové noviny – 14. 1. 1997