Politické manévry obklopující Bezpečnostní a informační službu začínají mít nádech frašky. Zatímco političtí představitelé si vyměňují kufříky s dokumenty, které mají být pro BIS údajně kompromitující a zatímco na veřejnost pronikají zprávy o frakčním boji uvnitř BIS, vláda nijak nespěchá, aby konečně jmenovala nového šéfa tajné služby. Dozvídáme se sice, že se vláda snaží, ale jedná se údajně o politicky namáhavý úkol. Mezitím se prestiž BIS pomalu ale jistě propadá k bodu, kdy její vylepšení buď už nebude možné, nebo bude nadlidským úkolem pro jakéhokoliv nového šéfa.
Vztah politiků a občanů k BIS byl v České republice od počátku ambivalentní. Na jedné straně bylo jasné, že mladá demokracie–stejně jako každá jiná demokracie– potřebuje tajnou službu už proto, aby se mohla bránit svým nepřátelům. Na druhé straně se část veřejnosti vždy dívala na samotnou BIS jako na cosi podezřelého. Po čtyřiceti letech komunistického policejního státu nebylo divu. O to ale byla větší odpovědnost vlády a parlamentu, aby se snažili vytvořit tajnou službu, která přežívající podezření rozptýlí.
Namísto koncepčního přístupu byla ale BIS obětí experimentování. Nejasnosti v tom, kdo je za ní vlastně odpovědný a do jaké míry, částečně trvají dodnes. Stanislav Devátý byl jmenován prozatimním šéfem BIS před čtyřmi roky a prozatimním šéfem zůstal až do svého vynuceného odstoupení. Nyní jsme svědky toho, že prozatimní náhrada za bývalého prozatimního šéfa, je v úřadu již opět dva měsíce. Zástupci koaličních stran nejsou údajně schopni najít dosti kvalifikovaného a nadstranického kandidáta.
Ve světle těchto potíží by možná neuškodilo se zamyslet nad tím, do jaké míry je současný systém výběru hlavy BIS funkční. Je správné, když koaliční strany trvají na tom, že by šéf BIS měl být nadstranický. Nikdo jiný by stejně neprošel ani uvnitř koalice ani ve střetu s opozicí. Otázkou ale je, zdali mohou politické strany opravdu vybrat nadstranického kandidáta. Zájmy stran jsou vždy určovány především jejich stranictvím. Zájmy státu a státotvorné chování jsou–zvláště pak v přepolitizované české realitě–často až na druhém místě.
Výběr šéfa organizace, která má chránit demokracii a nás všechny, je už
svou podstatou státnickým úkolem přesahujícím omezený obzor politických stran. Je přeci jasné, že každý kandidát navržený jednou koaliční stranou, bude podezříván stranami ostatními. A že stejně tak každý kandidát, na kterém by se případně koalice dokázala shodnout, bude podezříván opozicí. Za takové situace se prozatimní řešení mohou jevit jako lákavé východisko z nouze.
Demokraciím se ale prozatimní řešení obvykle nevyplácí. Rozmělňují pocit odpovědnosti, zvláště tam, kde prozatimně jmenovaní šéfové vědí, že mají být v úřadu pouze do té doby, nežli se najde někdo lepší. Prozatimnost vede jak k provizoriím ze strany prozatimních šéfů tak i k nedostatku respektu ze strany podřízených vůči takovým šéfům.
Na obecnější úrovni provizoria zapříčiněná prozatimností mohou ohrožovat samotný chod demokracie. A nemusí se jednat pouze o špatné fungování tajné služby. České republice, navzdory ústavě přijaté před čtyřmi lety, ještě stále chybí Nejvyšší správní soud (zato máme „prozatimní“ Úřad pro boj s byrokracií) či regionální reforma (zato máme četná „prozatimní“ předsunutá pracoviště ministerstev). Senát byl též vytvořen s několikaletým zpožděním, navzdory tomu, že bez jeho existence (a tedy bez možnosti vypsání předčasných voleb) mohla teoreticky vyústit každá větší politická krize do krize ústavní.
Pokud se Česká republika má vyhnout pokračování provizorií v otázce BIS, bylo by ve střednědobém výhledu záhodno jít na kořen věci–tedy k otázce, jak mohou instituce navýsost stranické, jako jsou strany a vláda, jmenovat někoho navýsost nadstranického. Nedávalo by například smysl přesunout odpovědnost za jmenování nadstranického šéfa BIS na jedinou skutečně nadstranickou instituci, kterou je prezident republiky? Existují dobré důvody k tomu, proč prezident jmenuje i ostatní činitele, kteří mají být nezávislí a co nejméně straničtí–tedy například soudce Ústavního i Nejvyššího soudu, prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, či členy bankovní rady České národní banky. Prezidentovo jmenování šéfa BISu by i nadále mohlo podléhat schválení parlamentu.
Jakýkoliv návrh na změnu ústavy samozřejmě vždy vyvolá polemiku. V případě BIS se ale evidentně jedná o situaci, kdy současné právní řešení nefunguje. Současná agónie vlády v otázce BIS je pouze dokladem toho, že personální rozhodnutí která mají vyústit v ryze apolitická řešení, nemohou být svěřována orgánu tak navýsost politickému, jakým je vláda.
Lidové noviny – 24. 1. 1997