Naše usilování o vstup do NATO bylo od počátku poznamenáno rozporem, kterého si zahraniční pozorovatelé nakonec nemohli nevšimnout. Česká zahraniční politika naše případné členství Západu neúnavně a úspěšně „prodávala“, zatímco doma existovala ve vztahu k tomuto zásadnímu a historickému kroku atmosféra poměrné lhostejnosti–a to jak mezi politiky, tak mezi občany. Ačkoliv se o vstupu do aliance mluví již několik let, naše armáda přešlapovala celé tyto roky na místě. V celkové atmosféře nezájmu o otázky bezpečnosti státu se možná není čemu divit. Je trochu licoměrné nyní armádu činit odpovědnou za neschopnost české politické scény, jako celku, přistupovat opravdu vážně k tématům bezpečnosti státu.
Současná vlna kritiky na adresu ministerstva obrany a dalších vládních institucí za nízkou úroveň připravenosti České republiky pro vstup do NATO se často soustřeďuje především na technické detaily. Ministr obrany se dokonce nechal vyprovokovat k ohlášení rozsáhlých personálních změn na jeho ministerstvu.
Ačkoliv takzvaná personalistika v armádě, celkový stav armády, i technické detaily, jsou bezesporu důležité, nejsou tím hlavním. Konkrétní personální a technické problémy je možné postupně odstranit. Tomu rozumí jak představitelé NATO tak amerického ministerstva obrany a kongresu.
Nejde ani o úroveň našeho současného hlavního vyjednávacího týmu. Naopak. Tým vedený náměstkem ministra zahraničí Karlem Kovandou si vysloužil jak v Bruselu tak ve Washingtonu uznání. Úroveň některých našich dalších vyjednavačů, zejména z ministerstva obrany, je sice občas kritizována, ale ani ta nebude nakonec rozhodovat o našem členství či nečlenství v alianci. To, co členské země NATO, a zejména Spojené státy, vnímají skutečně kriticky, je cosi méně hmatatelného. Jde o celkové množství energie, které ta která kandidátská země na vstup do NATO vynakládá. A o dynamiku domácí diskuse.
Toto je oblast, kde viditelně zaostáváme jak za Polskem, tak Maďarskem. Naším politikům se prostě zatím nepodařilo přenést problém vstupu do aliance z roviny
zahraničně-politické a technické do roviny domácí politiky. Ačkoliv se o vstupu nyní konečně hovoří, nikdy nebyl–a zatím stále ještě není–ústředním tématem domácím. Tento fakt se pak odráží i v poměrně nízké podpoře pro vstup do aliance mezi občany. Pokud není vstup do NATO ústředním tématem pro většinu předních politiků, jak by se takovým tématem mohl stát pro občany?
Naše domácí politická scéna ukazuje ve vztahu k případnému vstupu do aliance ty samé neduhy, které ukazuje obecně: nedozrálost, provincialismus, nedostatek vize. Domácí diskuse o případném členství byla od počátku charakterizována nejen notnou dávkou amatérismu, ale byla na dlouho odsunuta na vedlejší kolej.
Pro český politický Kocourkov, jak se zdá, budou ještě po dlouhou dobu důležitější nanicovaté diskuse o záhadných kufřících či tancích pro Alžírsko nežli hledání koncensu o věcech zcela zásadních. Jako je například právě zakotvení naší země v bezpečnostních a hospodářsko-politických západních strukturách, které jediné mohou v dlouhodobém výhledu zajistit naší demokracii potřebnou stabilitu.
Nedostatek skutečně věcné, intenzivní dikuze o našich dlouhodobých prioritách je pak na západ od našich hranic vnímán i jako nepatřičná namyšlenost. To je dáno částečně tím, že jsme po několik let měli potřebu jak Západu, tak naším višegrádským sousedům, přímo i nepřímo sdělovat, že jsme z celé východní Evropy nejlepší. Naše přijetí do západních struktur bylo považováno za zcela samozřejmé. Doma se pak celkem pochopitelně vytvořilo podvědomí, že vlastně nemusíme nic moc pro náš vstup do NATO nebo Evropské unie dělat. U mnoha občanů a politiků jako by převládlo přesvědčení, že kritéria pro vstup jsme buď již v podstatě splnili a nebo je splníme jaksi automaticky. Ideologie založená na premise „Kdo jiný když ne my?“ se nám nyní trochu mstí. Polsko ani Maďarsko si svým případným vstupem do NATO a Evropské unie nebyly zdaleka tak jisty. Proto též pro členství v obou organizacích tvrdě pracovaly. Není divu, že se naše země nyní v oblasti integračních procesů dívá svým dlouho přehlíženým sousedům spíše na záda.
Je jasné, že každá země má pouze takové politiky jaké si zaslouží. Je též pravděpodobné, že není zcela možné překročit stín naší vlastní historické zkušenosti, která formovala naší národní mentalitu. Odpověď na otázku, proč jinak vždy rozhádaní polští politici dokázali najít tak širokou míru konsensu a pozitivní energie, pokud jde o otázku NATO–zatímco naši politici zůstali v této otázce spíše pasivními diváky–je spjata pravděpodobně právě s rozdílnou historickou zkušeností.
Naše politika se tradičně potácí mezi lhostejností k zásadním tématům a zbytečnou mírou politizace trivialit. Tendence k extrémnímu politizování představuje nebezpečí, že v trivialitách se mohou utopit i velká témata v okamžiku, kdy se jich naše „velká“ politika dotkne. Proto asi zůstane jen zbožným přáním, aby se naši politici pokusili najít široký konstruktivní konsensus právě v otázkách, které zásadně ovlivní pozici naší země ve světě na mnoho generací. Je pravděpodobné, že jak do NATO, tak do Evropské unie, se nakonec dostaneme. Je ovšem škoda, že se tak stane způsobem, který bude vzbuzovat pochybnosti nejenom na Západě, ale i mezi našimi občany. Tím může být navždy ztracen motivující, demokracii-posilňující náboj, který by byl vytvořen skutečnou konstruktivní diskusí o takových tématech a celonárodním konsensem.
Svobodné slovo – 14. 10. 1997