Pojem občanské společnosti je dnes nedílnou součástí politického žargonu politiků i komentátorů. Stále znovu slyšíme, že bez občanské společnosti nelze budovat rozvinutou demokracii. Co slyšíme méně, je, proč tomu tak je. Důvod je zřejmý: mnoho z těch, kteří se pojmem občanské společnosti ohánějí, mají jen velmi mlhavou představu o tom, co se za ním skrývá.
Na té nejzákladnější úrovni je definice občanské společnosti poměrně jasná. Je to sociální předivo, které je tvořeno občanskými asociacemi i jednorázovými občanskými iniciativami zaměřenými nejrůznějšími způsoby. V politologickém myšlení se občas rozlišuje mezi společností občanskou a společností politickou, neboť se má za to, že občanská společnost končí tam, kde začíná politika coby organizovaný boj o moc. Zároveň je jasné, že hranice mezi občanskou společností a politikou je velmi rozplizlá. Politické strany často vyrůstají přímo z občanské společnosti, nebo se o občanské iniciativy opírají. Vezměme si například různé ekologické strany, či strany prosazující práva nejrůznějších menšin. Mnohé z nich začaly na úrovni občanské společnosti jako nepolitické asociace, ale rozhodly se jít do politiky, když si uvědomily, že politické strany nejsou schopny nebo ochotny se jejich tématy vážně zaobírat.
Někteří politologové zahrnují do občanské společnosti i rodinu jako jeden ze základních stavebních kamenů společnosti. A někteří do občanské společnosti zahrnují i politické strany. Hlavní proud současné západní politologie ale jak rodinu, tak politické strany z pojmu občanské společnosti vyjímá. Základní charakteristikou těch aktivit, které ve svém souhrnu tvoří občanskou společnost, je totiž dobrovolné sdružování se za určitými, většinou nepolitickými cíly, mezi nimiž nefiguruje na nejvyšší příčce získání politické moci. Rodina je pokrevní, nikoliv občanská asociace. A politická strana je zase asociací, v níž je na prvním místě právě boj o politickou moc. Vede se též spor o to, zdali jsou součástí občanské společnosti náboženské sekty a církve. Ty se totiž opírají o neověřitelná dogmata, a nejsou vždy vyjádřením dobrovolné, nezávislé společenské samoorganizace. Různé dobrovolné charitativní spolky, které se okolo náboženských organizací vytvářejí, ale do občanské společnosti bezesporu patří.
Růst občanské společnosti začal v některých západních společnostech před několika stoletími po rozpadu absolutistických monarchií. Ten umožnil, aby byl vytvořen právní, politický, a ekonomický prostor pro nezávislou činnost, jakkoliv byl zpočátku velmi malý. Samotný pojem občan je historicky poměrně nový a plně se rozvinul teprve v minulém a tomto století. Prostor, který byl vytvořen pádem absolutistických režimů, byl obsazen a postupně zvětšován politickými a hospodářskými institucemi, které tvoří páteř moderních demokracií a tržních hospodářství. Mnohé z těchto institucí se vyvinuly samovolně, právě skrze mohutnějící občanskou společnost. Ta prosperovala především tam, kde existoval dostatečný prostor pro společenské aktivity, které jsou autonomní na státní moci. A tento prostor je v moderních společnostech garantován právním státem. Jinými slovy: občanská společnost se může plně vyvíjet pouze tam, kde existuje právní stát a rozvinuté právní vědomí. A naopak: rozvinutá občanská společnost vždy tlačí státní moc k preciznějším definicím vztahu mezi jedincem a státem–tedy ke zdokonalování právního státu.
Jedním z nedorozumění, která se týkají občanské společnosti, je tvrzení, že občanská společnost je pouhým souborem institucí. Někteří čeští politici v minulosti tvrdili, že občanská společnost je jakýmsi výmyslem bývalých disidentů, kteří se snaží vytvářet zbytečné další vrstvy mezi státní mocí a jedincem. Tvrdili, že politické strany, kvalitní státní správa, tržní prostředí a právní stát stačí k tomu, aby byla chráněna svoboda jedince a aby řádně fungoval demokratický systém. Občanská společnost–sféra autonomních, komunitárních lidských aktivit existující mezi státem a jedincem–byla označována za pokusy kolektivistického myšlení znovu vystrkovat růžky. Václav Klaus dokonce označil pojem občanské společnosti za snahu oživovat „třetí cesty“.
Ve skutečnosti socialistický kolektivismus a dobrovolné angažování se v lidských komunitách nejrůznějšího typu jsou dvě naprosto rozdílné věci. Kolektivismus spjatý se státem demokracii podvazuje. Aktivní podíl na správě věcí veřejných skrze spontánně vzniklá sdružení v prostředí právního státu demokracii posiluje. Občanská společnost tedy není jakýsi rafinovaný nástroj vynalezený zastánci nepolitické politiky k podlomení moci politických stran, jak to u nás bylo často interpretováno. Politické strany za normálních okolností vyrůstají přece právě z prostoru občanské společnosti.
To, že politické strany u nás nefungují tak, jak by měly, je zapříčiněno tím, že byly jako svobodné, demokratické instituce po revoluci obnoveny dříve, nežli se mohla
ve větší míře obnovit občanská společnost. Politické strany tak zatím fungovaly v jistém vakuu, bez potřebných vazeb na občanskou společnost. Vyvíjely se bez neustálého přesahování se do autonomně fungující sféry lidských aktivit. Bez toho–jak zdůrazňuje Prezident Havel–aby čerpaly energii a inspiraci z životodárného prostředí občanské společnosti.
To, čím občanská společnost nejvíce obohacuje moderní demokracii, ale spočívá ještě v něčem jiném, více efemérním, než je existence spolků a organizovaných občanských aktivit. Rozvinutá občanská společnost totiž reprezentuje určitou kvalitu, která by se dala nejlépe popsat jako občanská angažovanost. A aktivní účast na správě věcí veřejných je tím, co dává obsah samotnému pojmu demokracie.
Podíváme-li se na náš politický systém, je právě v této oblasti možné vidět jeho křehkost. Po pádu komunismu nebylo těžké obnovit demokratické instituce a mechanismy. Stačilo si pouze vybrat z bohaté nabídky různých ústavních systémů, které existují na Západě a přizpůsobit vybraný model naším tradicím a historii. O něco těžší bylo obnovit tržní hospodářství, neboť tam se jednalo nejenom o vytvoření určitých pravidel hry ale též o rozsáhlé změny vlastnických práv. Co ale je vskutku složité, je dát takto vytvořenému systému politické demokracie a tržního hospodářství skutečný obsah. To, co se nám zatím podařilo vytvořit, je jen institucionální slupka, pod kterou ještě stále zeje prázdno, nezaplňované skutečnou občanskou angažovaností. Mluvíme-li dnes o nedostatku tolerance a demokratického ducha, souvisí to právě s tímto deficitem občanské angažovanosti v pomyslném prostoru mezi jedincem a státem.
To, že se robustní občanská společnost neobnovila tak rychle jako demokratické a tržní instituce, je pochopitelné. Občanská společnost je organismus, který není možné naoktrojovat. Musí se přirozeně vyvinout. Stát ale může občanské společnosti překážet nebo jí může naopak pomáhat. Západní demokracie už dávno pochopily, že například vytvořením právního prostředí příznivého pro růst neziskového sektoru, svou demokracii nejenom nepodkopávají, ale naopak posilují. V naší zemi někteří bývalí vládní politikové nepřáli nejenom rozvoji příznivého právního prostředí, ale navíc vytvářeli dojem, že občanská společnost je v přímém ideologickém rozporu s teorií čistého liberalismu.
Moderní demokratická společnost je komplexní systém, v němž existuje mnoho různých vrstev angažovanosti občanů–od politické, přes občanskou, až po náboženskou. Všechny se přitom navzájem prolínají a obohacují. Politický diskurs se posunul od ideologických schémat ke stále méně ideologizovaným tématům.
A právě v tomto posunu se otevírá velký prostor pro občanskou společnost. Témata, která hýbou moderními společnostmi (jako jsou ekologie, situace žen a menšin, potraty, či morální únosnost některých nových technologií a vědeckých objevů) byla už svou podstatou diskutována nejprve v občanské společnosti, kde existuje bezpočet skupin, které se takovými tématy zabývají. Je tedy přirozené, že politická sféra, jakmile do ní taková témata vstoupí, na činnost občanských asociací navazuje a využívá jí. Tím je v moderních demokraciích občanská společnost vtahována stále více do procesu formulování politické vůle společnosti.
Výsledkem je, že se politický diskurs stále více odideologizovává, je stále věcnější. Zatímco naše politické strany, odtržené od prostředí občanské společnosti, se do omrzení utápějí ve zjednodušujících ideologických schématech, moderní demokracie se díky rostoucímu vlivu občanské společnosti v politice stávají méně ideologickými. Je typické, že integrace Evropy začala jako ekonomický proces, který postupně získal politické vyjádření. Tento proces ale nebude dovršen vytvořením společných politických institucí. Bude dovršen teprve tehdy, až se vytvoří nadnárodní občanská společnost, která zatlačí do pozadí národní identity a partikulární nacionální zájmy. Tento proces již začal. Stačí se podívat na růst nadnárodních občanských sdružení, jakými jsou některá ekologická hnutí či profesní spolky. Důležitou roli v tomto procesu internacionalizace občanské společnosti budou hrát nové komunikační technologie, které ignorují národní hranice, jako je například Internet.
Občanská společnost je jak na národní tak na mezinárodní úrovni horizontálně strukturovanou protiváhou vertikálně a hierarchicky organizované politické moci, jakož i protiváhou nacionalismu. Už od dob definitivního pádu absolutistických režimů v 18. století, pokračuje proces, během něhož se horizontální organizace společnosti neustále posiluje. Dá se dokonce argumentovat, že totalitární ideologie nebyly jen jedním z možných způsobů, kterým hledal sebevyjádření věk racionalismu a s ním spojená industriální éra. Byly též jednou ze vzpour proti pokračujícímu procesu decentralizace politické moci a rostoucímu vlivu stále většího počtu lidí na chod věcí veřejných. Moderní komunikační technologie dnes tento proces znatelně urychlují.
Rozvoj občanské společnosti má i další důležité důsledky. Americký politolog Robert Putnam ve své knize „Making Democracy Work“ například přesvědčivě
ukázal, že ekonomická prosperita a rozvoj občanské společnosti spolu úzce souvisí, když porovnal různé regiony Itálie. Ty regiony, kde je občanská společnost nerozvinutá, vykazují nejenom nižší ekonomickou výkonnost, ale i větší sklony
ke korupci a zneužívání politické protekce. Není náhodou, že v nejzaostalejších regionech fungují spíše vazby založené na pokrevním a klanovém příbuzenství (mafie) než vazby založené na občanském principu.
Právě toto zjištění je tím, které je neustále nutné připomínat strůjcům naší ekonomické reformy. Jednou z příčin naší krize, ale i krize některých východoasijských ekonomik, je skutečnost, že politické a institucionální prostředí založené na čistě stranických neb personálních vazbách (a v případě východoasijských ekonomik též na rodinných či klanových vazbách) nakonec nemůže garantovat další ekonomický vývoj. Takové prostředí plodí neprůhledné právní vztahy, slabé právní vědomí, favoritismus, a korupci. Silná občanská společnost–tím, že oslabuje druh vazeb založený na vertikálně organizované patronaci mocných vůči méně mocným či bezmocným–je tím nejlepším imunitním systémem, který si moderní demokracie proti takovým jevům vytváří.
Hospodářské noviny – 30. 1. 1998