Pokleslá politická kultura v České republice se v poslední době stále více
vyznačuje snahami politiků i politických stran démonizovat politické soupeře. Vydatně jim v tom občas pomáhají i někteří političtí komentátoři. Ti se mnohdy
přímo podílejí na politickém faulování, kterým démonizace soupeřů bezpochyby je.
Démonizace politických soupeřů funguje tak, že je vyrobena a soupeři „přišita“ odstrašující nálepka. Někdy se vytvoří a pak uměle živí komplikované spekulativní (a tedy neověřitelné) politické mýty, které též mají především poškodit image protivníka. Démonizace vždy byla osvědčeným nástrojem politického boje v primitivnějších politických kulturách než těch, kterými jsou rozvinuté demokracie. Ty jsou založeny spíše na kritickém dialogu mezi politickými soupeři. Demokratická politická opozice není chápána jen jako nutné zlo, které by mělo být s použitím nečistých metod zašlapáno do země.
Podívejme se na některé z démonizujících mýtů v současné české politice.
Dozvídáme se například opakovaně, že sociální demokraté jsou po volbách připraveni se spojit s komunisty a s jejich pomocí, nebo i bez nich, zvrátit polistopadový vývoj. Ve skutečnosti nejen neexistují důkazy, které by takovou spekulaci podporovaly, ale lze mnohem přesvědčivěji argumentovat opačně. Pokud by totiž ČSSD neměla kdesi v záloze přímo ďábelský plán podkopat samotný demokratický systém, spáchala by viditelným spojením s komunisty politickou sebevraždu. Na systematickou tichou spolupráci by se rychle přišlo. A pokud by se někteří funkcionáři ČSSD přece jen pokusili podobnou spolupráci prosadit, strana by se s velkou pravděpodobností rozštěpila.
ČSSD je možné vytýkat nejrůznější nedostatky a prohřešky, ostatně stejně jako ostatním stranám. Je to ovšem strana demokratická a nic nenasvědčuje tomu, že jí plánuje přestat být. Je to navíc strana intenzivně usilující o integraci do Evropské unie. Jakékoliv, dokonce i dílčí, pokusy ČSSD zvrátit základní směr reforem a zahájit například renacionalizaci privatizovaného majetku by nutně vyústil v kolizi s EU. Některé jiné návrhy ČSSD, jako například zavedení majetkových přiznání či finanční policie, by naopak EU pravděpodobně příliš nevzrušila. Existují totiž i v některých západních zemích.
Lidovci jsou zase často démonizováni nařčením, že jsou ve vleku katolické církve.
Je pravda, že se jedná o stranu, která vychází z křesťanských idejí a má samozřejmě k církvi blízko, ale zároveň je KDU-ČSL stranou velmi světskou. Mýtus o závislosti na církvi se ovšem hodí politickým protivníkům KDU-ČSL. Ideologicky kovaným kritikům z obou stran politického středu se zase hodí nálepka údajné úskočnosti a bezzásadovosti KDU-ČSL a jejího předsedy. Ve skutečnosti se KDU-ČSL chová prostě jako jakákoliv jiná malá středová strana, která je odsouzena k tomu, aby fungovala mezi velkými mlýnskými kameny.
ODS je pro změnu v poslední době vykreslována bezmála jako korupcí totálně prolezlá ochránkyně hospodářských zločinců, která stála v čele polokriminálního režimu. Období od roku 1992 až do pádu Klausovy vlády v prosinci minulého roku je často líčeno pouze v těch nejtemnějších barvách. Hlavní chybou ODS je ale spíše její malá schopnost kritické sebereflexe, což jí neumožňuje se skutečně očistit a což u mnoha voličů vzbuzuje obavy, že pokud by takto nepoučená strana opět stála v čele vlády, nebyla by schopna napravit nejrůznější chyby. ODS je bezpochyby spoluodpovědná za množství nedostatků v našem politickém životě i hospodářství. Ale v době, kdy byla hlavní politickou silou, se též mnohé podařilo, včetně úspěšného vykročení České republiky do EU a NATO.
Unie svobody, ač mladá, má již též své „démony.“ Jedním z nich je například nálepka údajné bezzásadovosti, neboť její zakladatelé prý odešli z ODS proto, aby utekli od odpovědnosti. Tento démon z dílny ODS pomíjí skutečnost, že mnozí zakladatelé US z ODS evidentně odešli právě proto, že možnost odpovědné diskuse a přiznání se k odpovědnosti v ODS neviděli. ČSSD zase US označuje za
pokračování ODS jinými prostředky a naznačuje dokonce jakési spiknutí obou stran. Ačkoliv jsou oba mýty ve vzájemném rozporu, oba úspěšně přežívají.
Tento pokleslý způsob politické argumentace je ve své podstatě bytostně nedemokratický. Démonizace je obvykle především pokusem o manipulaci. Jejími mistry byli totalitní vládci všech odstínů, a už proto nesluší těm, kteří se považují za demokraty. Následky mohou být devastující. Česká společnost se například dodnes plně nevymanila ze stereotypu, který vytvořila komunistická propaganda démonizací disidentů či sudetských Němců. Všichni sudetští Němci byli naházeni do jednoho pytle a označováni jako revanšisté. Mnoho Čechů tak o nich dodnes smýšlí.
Za současným démonizováním politických soupeřů se skrývají různé motivy. Například rostoucí nedočkavost ČSSD získat moc jí vede k tomu, že namísto kritické analýzy zbytečně démonizuje téměř vše, co se udělalo během působení pravicových vlád. Politická nedospělost české společnosti, projevující se strachem ze střídání politických stráží, je zase využívána stranami pravicovými k démonizování ČSSD. Přitom ČSSD, navzdory všem svým dílčím nedostatkům a chybám, se v případě převzetí moci může osvědčit stejně dobře jako maďarští či polští postkomunisté. Politické kultuře v naši zemi by ze všeho nejvíce prospělo, kdyby se politici začali věnovat především věcné diskusi nad tématy. Kdyby se přestali pohybovat v umělé realitě mýtů, které sami vytvářejí a kterými pak účelově straší společnost.
Lidové noviny – 7. 5. 1998