Nejdůležitějším výsledkem předčasných voleb je to, co původně téměř nikdo nečekal: poměrně jasná porážka stran reprezentujících bezbřehý populismus a extremismus. Navzdory všeobecnému zklamání z politiky, které bylo před volbami všudypřítomné, čeští voliči se odvrátili od primitivních řešení, která nabízeli republikáni a důchodci. Ačkoliv výsledky voleb nedaly jednoznačnou odpověď na otázku, jak sestavit stabilní vlády, ukázaly, že u voličů zvítězila odpovědnost nad politickým hazardérstvím, rozum nad pouhými emocemi.
DŽJ doplatila nejen na skutečnost, že je stranou populistickou, ale též na skutečnost, že je stranou jednotématickou. Takové strany, už tradičně, si ve volbách počínají mnohem hůře než v průzkumech veřejného mínění. Kdyby se političtí analytici podívali na výsledky posledních voleb polských, viděli by, že polští důchodci měli ještě krátce před volbami podporu čtrnácti procent voličů. Do parlamentu se nedostali. Hlavní důvodem krachu důchodců je, že se volič musí u volební urny sám sebe zeptat, zda si dokáže představit, že by se taková strana významným způsobem podílela na vedení státu. Strany jednoho tématu jsou navíc vždy v nebezpečí, že jim strany hlavního proudu části jejich velkého tématu „zcizí“ Přesně to se stalo v naší zemi.
Republikáni uspěli mnohem hůře než se předpokládalo pravděpodobně především proto, že svou kampaň zúžili na zjednodušující hesla. Byli proti tomu či onomu, nebo zase pro to či ono. Nenabídli téměř nic jiného–s výjimkou svých prapodivných stranických praktik a temných financí. Zatímco v minulých volbách ostatní strany nedokázaly převzít část společenské objednávky, na kterou republikáni reagovali svými hesly o pořádku a boji proti korupci, byly tentokrát témata jako právní stát, průhlednost trhu, či protikorupční opatření významnými prvky volebních programů a agitace téměř všech ostatních stran.
Druhým nejdůležitějším poselstvím voleb je, že čeští voliči jsou rozděleni do dvou přibližně stejně velkých, a velmi stabilních táborů na obou stranách politického středu. To ovšem vytváří situaci, kdy je velmi složité dát dohromady stabilní většinovou vládu. Dokonce ani špatný volební výsledek republikánů totiž neeliminoval možnost povolebního patu.
Tato skutečnost nejspíše opět rozhýbe debatu o změně volebního systému. Skutečnost, že na každé straně pomyslného politického středu existují dva téměř rovnocenné tábory, jejichž šance sestavit vládu toho či onoho politického zabarvení jsou minimalizovány zejména přítomností komunistů, je přímo pobídkou k tomu, aby se politici zamysleli, zda cestou ven z této pasti není kombinovaný nebo dvoukolový většinový systém. Takový systém by mohl být přijatelný i pro lidovce, kteří v senátních volbách, založených na dvoukolovém většinovém systému, uspěli velmi dobře. Většinový systém by mohl být výhodný pro obě největší strany, zejména pak ale pro sociální demokraty. Ti by totiž nemuseli neustále vyvracet, že se paktují s komunisty. Voliči komunistů by zcela přirozeně přešli k ČSSD poté, co
by většinový systém eliminoval možnost, že se komunistická strana dostane do parlamentu.
Jedinou další možností, jak stabilizovat český politický systém, je vtáhnout komunisty do koaličních úvah. Tato možnost je ovšem velmi nepravděpodobná alespoň do té doby, dokud komunisté nebudou schopni se přiblížit svým chováním, programem, a koneckonců i jménem, demokratickým stranám. V této chvíli je jisté, že jakákoliv systematická spolupráce ČSSD s komunisty by vyvolala silné pnutí uvnitř ČSSD, které by mohlo skončit i rozkolem.
Třetím důsledkem voleb je, že KDU-ČSL bude hrát vůbec nejdůležitější roli od roku 1989. Strana se stala, doslova do písmene „kingmakerem“, tedy tou stranou, která určí, kdo bude vládnout. To ovšem znamená, že uvnitř strany dojde k velkému vnitřnímu pnutí. Zatímco některým lídrům strany není spolupráce s ČSSD proti mysli, jiným se příčí.
Zároveň je jasné, že pro lidovce by bylo velmi obtížné jít opět do koalice s Občanskou demokratickou stranou vedenou Václavem Klausem. Nejen, že Josef Lux mnohokrát opakoval, že taková koalice by pro lidovce znamenala ztrátu tváře, ale taková koalice by vyvolala i otázky po smyslu předčasných voleb. Pokud by totiž v důsledků těchto voleb zemi opět vládla v podstatě stejná koalice, lidé by se oprávněně ptali, proč vlastně bylo nezbytné utratit na tyto volby jednu miliardu korun. Protože z koalice v listopadu odešli právě lidovci (a dnes již téměř neexistující Občanská demokratická aliance), lidovci by stáli před téměř nemožným úkolem vysvětlit, proč nyní do v podstatě stejné koalice vstupují.
Ať už pokusy zformovat stabilní vládu dopadnou jakkoliv, nejdůležitějším poselstvím voleb zůstává, že v nich zvítězila demokracie. Čeští voliči zvolili především pravé a levé strany, jejichž programem je demokracie. Ve velké většině pak odmítly strany, které pod rouškou snadných řešení demokracii podkopávají.
Lidové noviny – 22. 6. 1998