Dohoda o nepřímé velké koalici mezi sociálními a občanskými demokraty posunuje dále proces deideologizace české politiky. Toto je možná překvapivé tvrzení, vezmeme-li v potaz přepjatě ideologickou rétoriku obou stran během volební kampaně. Koneckonců ČSSD vedla, z údajně levicových pozic, kampaň proti „spálené zemi“ a ODS, coby údajná bašta pravice, dokonce přímo mobilizovala proti „levicovému nebezpečí“.
Vývoj po volbách ukázal, že obě strany pojmy politického prava a leva neberou ve skutečnosti příliš vážně. To samo o sobě by nebylo špatné, protože stejným způsobem se zachází s ideologickými nálepkami ve všech vyspělých demokraciích. Problém je v tom, že v západních demokraciích se tak děje díky diskusi o věcných tématech. Jinými slovy: Na západ od našich hranic se politika do značné míry odideologizovala zejména proto, že vyspělými společnostmi hýbou témata, která se nedají do pravicových či levicových škatulek snadno zařadit. Diskuse o takových tématech jde napříč politickým spektrem a často vyrůstá z občanské společnosti, která už svou podstatou též není ani pravicová ani levicová.
Důvodem pro odhození ideologických nálepek po volbách v České republice ale není posun k věcné diskusi nad důležitými tématy–tedy k diskusi, nad kterou se klene obecný zájem celé společnosti. Důvodem je především pragmatická touha po co nejracionálnější dělbě moci mezi dvěmi nejsilnějšími stranami. Dohoda ODS a ČSSD je především dílem technologů politiky, kterým, jak se zdá, jde především o politickou moc v krátkodobém výhledu a o přerýsování parametrů celého politického systému ve prospěch obou stran v dlouhodobém výhledu.
Mnoho voličů bude zmateno a znechuceno právě tímto aspektem dohody obou stran. Kdyby ČSSD a ODS vytvořily společnou vládu opírající se o jasné prohlášení, že chtějí v zájmu českého hospodářství a zahraničně-politických cílů státu využít své velké společné převahy v parlamentu například k dotažení reforem v mnoha oblastech, občané by se nad takovou, znenadání nabytou, neideologickou racionalitou sice pozastavovali, ale mnozí by ji byli schopni pochopit. Na základě společných programových cílů koneckonců fungují velké koalice i jinde ve světě.
Nepřímá velká koalice mezi dvěmi stranami, které si před volbami nemohly přijít na jméno, a jejímž podložím není společný program pro pohyb vpřed ale chladná dělba moci namířená proti skutečným a domnělým politickým protivníkům, bude ale pro mnoho voličů naprosto matoucí. Ti budou jen těžko chápat, čemu nebo komu že to vlastně dali své hlasy.
Je jisté, že v příštích týdnech a měsících uslyšíme mnoho slov o odpovědnosti obou stran za stabilitu státu. To by bylo v pořádku, kdyby stabilita státu byla skutečně v sázce a kdyby ji nebylo možné zajistit jinak. Uslyšíme i mnoho slov o tom, že dohoda odvěkých politických rivalů přispěje k vylepšení politické kultury v zemi. To by též bylo v pořádku, kdyby tato nově objevená touha po kultivaci politické kultury nevyrůstala z mnoha let vzájemných nechutných konfliktů, v nichž si obě strany a jejich lídři šli nevybíravě „po krku“ a kdyby jí nebyl učiněn konec v okamžiku, kdy se ODS rozhodne ČSSD přestat podporovat.
Protože nepřímá koalice mezi ODS a ČSSD vzbuzuje podezření, že si obě strany chtějí především rozparcelovat stát a eliminovat politické soupeře, nebylo by žádným překvapením, kdyby jejím nejviditelnějším výsledkem nakonec bylo masové odvrácení voličů od politiky. Jestliže politici nakládají s hlasy voličů cynicky, stanou se cynickými i voliči. Protože v minulosti i těsně před volbami vedly obě strany vzájemně nesmiřitelnou, ideologizující kampaň, budoucí snahy obou stran obnovit mezi sebou skutečnou politickou soutěž založenou na ideových odlišnostech mohou v budoucnosti u mnoha voličů vyvolat jen pobavené úsměvy. Prvním testem toho, co si voliči o chování politických stran myslí, budou již listopadové senátní volby.
Lidové noviny – 13. 7. 1998