V nedávném projevu na sympóziu v rakouském Bregenzu (LN, 7.7.1999) Václav Klaus argumentoval, že se Evropa přibližuje „jisté křižovatce“. Podle Klause jsou dnešní unifikační tendence Evropy zástupným a zavádějícím projektem, který se realizuje místo projektu jiného, mnohem potřebnějšího, „místo projektu důsledné liberalizace Evropy ve smyslu klasických liberálních principů“. Dnešní cesta unifikace je prý buď nedomyšlenou naivitou nebo produktem „třetích cest“ v evropské politice. Ty se projevují například tak, že se většina evropských politiků bojí použít slova pravice a „každý se tlačí kamsi ke středu.“ Je to údajně projev „jedné ideologie zvané konec ideologií“, pokus o nepolitickou politiku, kterou v Americe ztělesňuje tzv. komunitarismus a v Evropě občanská společnost.
Klausovy názory jsou západními politiky a domácími komentátory brány stále častěji jen jako určitý politický folklór produkovaný politikem, jenž splnil svou historickou úlohu a dnes už jenom opakuje triviální ideologizované poučky. Několik poznámek k bregenzskému projevu je ale na místě už proto, že obsahuje čiré nesmysly. Například: Když Klaus mluví o dnešní podobě Evropy, podsouvá nám myšlenku, že jde o jakýsi nepolitický nebo mimopolitický (technokratický) projekt. V nedávném rozhovoru s LN byl v tomto ohledu konkrétnější, když tvrdil, že například projekt jednotné měny byl nastartován proto, že je v zájmu úzké skupiny eurokratů. Ve skutečnosti je dnešní podoba Evropské unie průsečíkem nesčetných politických soubojů a kompromisů mezi nejrůznějšími politickými názory nejen v jednotlivých členských zemích ale i na celoevropské úrovni. Výslednice se Klausovi nemusí líbit, ale faktem je, že reprezentuje demokraticky dosaženou společnou vůli členů EU.
O liberalismu Klaus mluví jako o pravicové ideologii. Liberalismus ale není jednoduše pravicová nebo levicová ideologie. Evropská pravice je v defenzívě, protože liberální ideje si osvojily a dnes uskutečňují především moderní evropské sociálně-demokratické strany. Vzestup pravice v posledních evropských volbách se neudál pod praporem liberalismu. Pravicové strany stále více akcentují témata, jako je obrana národní identity, národní stát versus politická unifikace Evropy, nebo protiimigrační politika. Plní tak roli jakési politické brzdy vůči příliš rychlému tempu unifikace, které občané členských zemí nemusí být nezbytně schopni strávit. Něco podobného se koneckonců děje i v České republice, kde se Občanská demokratická strana posunuje do pozice národně-konzervativní strany. Skutečných liberálních témat je ve vyjádřeních předáků ODS jako šafránu.
Klaus byl vždy rozpolcen mezi liberální rétoriku a národně-konzervativní cítění okořeněné socialistickou mentalitou. Není náhodou, že právě za jeho vlády se u nás zabydlel bankovní socialismus a skutečné liberální reformy se brzy zastavily. Jestliže nyní předepisuje liberalismus Evropě, co jí vlastně předepisuje? Vždyť EU je i ve své současné podobě mnohem liberálnější než Česká republika. I syndikalismus a korporativismus, ze kterého Klaus viní současnou EU, je ve skutečnosti mnohem více přítomen u nás doma než v EU.
Z nepolitické politiky Klaus dříve obviňoval především Prezidenta Havla. Nyní si bere na paškál celou EU. Ve skutečnosti je evropský projekt projektem navýsost politickým. Klaus si ovšem představuje „politickou politiku“ jako vítězství jedné politické ideologie. To by ovšem za současného rozložení politických sil v Evropě znamenalo, že by názorová menšina vnutila svůj „jedině správný“ názor většině reprezentované zastánci jiných různých idejí. To se samozřejmě může stát například v postkomunistické České republice (například pokud ODS uspěje se svou variantou volebního zákona), ale nemůže se to stát v demokratické Evropě. Posun k politickému středu je výrazem skutečnosti, že politický kompromis mezi nejrůznějšími názorovými proudy v evropském měřítku nelze najít jinde než okolo politického středu. Evropští politici jsou na rozdíl od českých spolu schopni komunikovat.
Posun ke středu je výrazem vyšší formy politické kultury než té, ke které se dopracovala většina českých politiků, kteří jsou ještě stále prosáklí zjednodušujícími ideologickými šablonami zděděnými z normalizačního období. Západní politici již dávno pochopili, že na většinu komplexních problémů, které musí při správě věcí veřejných v zájmu celé společnosti řešit, není možné aplikovat ani čistě „pravá“ ani čistě „levá“ řešení. Takzvaný „konec ideologií“ je nutné chápat v tomto kontextu. „Konec ideologií“ tedy není žádná ideologie. Jedná se o dlouhodobý proces, v němž se v namáhavé diskusi a politických soubojích navzájem otupují hroty zjednodušujících pouček, které by chtěla ta která názorová menšina vnutit všem ostatním názorovým menšinám.
Občanská společnost hraje v tomto procesu důležitou roli. Není, jak tvrdí Klaus, jakýmsi příznakem nového kolektivismu, a dokonce ani nestojí v protikladu ke klasickému liberalismu. Sdružování lidí za tím či oním účelem je naopak přirozeným výsledkem individuálních svobod ctěných liberalismem. Politický vliv občanské společnosti roste proto, že západní společnosti pochopily, že politické strany nemají patent na rozum, a že to či ono řešení bude nejen kvalifikovanější, ale bude se i lépe politicky prosazovat, pokud se opírá o intenzivní diskusi s občanskou společností. Ta zde samozřejmě není od toho, aby politické strany nahradila. Politické strany zase nemohou nahradit strukturovanou občanskou společnost.
Klaus v současné Evropě působí dojmem politika z jiné éry. Jeho „novátorské“ argumenty a ideologické poučky byly na Západě předmětem živých diskusí v době, kdy dnešní předseda české poslanecké sněmovny byl od světa izolovaným bankovním úředníkem. Ano, Evropa stojí na křižovatce, ale ne té, na které stojí Klaus. Liberalizace evropského hospodářství už probíhá, například i díky projektu jednotné evropské měny, kterou Klaus kritizuje. Coby otevřené tržní hospodářství si evropské hospodářství vynutí změny, které potřebuje ke své regeneraci i bez ideologických receptů z minulého století. Křižovatka, na níž stojí Evropa, má co do činění s její budoucí vnitřní strukturou a další demokratizací rozhodování v rámci celé EU. Té bude jen těžko dosaženo ideologicky motivovanými hospodářskými recepty doprovázenými nostalgickým lpěním na Evropě národních států.
Lidové noviny – 15. 7. 1999