Pokud bychom hodnotili sociálně demokratickou vládu nikoliv jen na základě toho, jak se mediálně jeví, ale toho, co skutečně vykonala, není na tom tak špatně, jak se obvykle tvrdí. Vláda hendikepovaná svým menšinovým statusem dokázala parlamentem protlačit celou řadu důležitých zákonů. Namátkou je možné jmenovat zákon o ombudsmanovi, Evropskou sociální chartu, či zákon o dvojím občanství pro emigranty. Vláda též dokázala poměrně rychle zprivatizovat Československou obchodní banku a připravit k privatizaci Českou spořitelnu.
Potíž je v tom, že navzdory těmto a dalším pozitivním krokům, veřejnost vnímá vládu především skrze její mediální tvář. Ta je těžko uchopitelným souborem faktorů, k nimž patří například vystupování premiéra a jednotlivých členů kabinetu v médiích, či image kompetentnosti nebo naopak nekompetentnosti, který si jednotliví členové vlády byli schopni vybudovat. To, co z jednání premiéra i některých ministrů zatím až příliš často vyčuhovalo, je jakýsi zvláštní druh buranství, v němž lze najít stopy téže arogance, kterou proslul Václav Klaus a někteří z jeho ministrů.
Vláda i celá sociální demokracie mají přitom ve skutečnosti dvě mediální tváře. Jednou je nabubřelé hulvátství premiéra Zemana; druhou je střízlivá věcnost a kompetentnost Vladimíra Špidly. Tyto dvě osobnosti momentálně charakterizují svár o budoucí podobu ČSSD. Zvítězí šloufovské praktiky Zemanovy kliky nebo naopak špidlovská profesionalita?
I o Vladimíru Špidlovi lze samozřejmě mít pochybnosti. Koneckonců ví přece dobře, jakými lidmi je obklopen premiér. Ví, že ČSSD, která chtěla očistit českou společnost od některých pochybných praktik Klausových vlád a jejich ekonomických spojenců, sama pod Zemanovým vedením podlehla lákadlům moci. Špidla má nyní v ČSSD dostatek vlivu, aby se Zemanovi vzepřel, ale zatím tak neudělal. Škodí tak nejenom straně, a vládě, ale částečně i sobě.
Obecně ale ve Špidlově činnosti převažují pozitiva. Je jedním z mála politiků, kteří dokáží naslouchat a diskutovat o problémech věcně, bez zbytečného ideologizování. Přitom je ale klasickým sociálním demokratem, o jehož ideovém zakotvení na demokratické levici nemůže být pochyb. Špidla je typem politika, který si nesnaží dělat reklamu prázdnými frázemi a nechává za sebe raději nechává mluvit svou práci.
Dokonce i jeho jistá slabina—nedostatek charismatu—je sympatická v současné české politice, přeplněné prázdnými, hlučnými narcisy.
Skutečnost, že v čele ČSSD a vlády stojí ještě stále Zeman, a nikoliv Špidla, je tou nejlepším možnou zprávou nejen pro opozici ale i pro smluvního spojence ČSSD. Špidlu by si totiž při jeho důrazu na odbornost a vykonanou práci bylo těžké představit v čele kabinetu, který
dal dohromady Zeman. Mediální tvář vlády a celé ČSSD by pod jeho vedením lépe odrážela dosažené úspěchy. Ty se budou veřejnosti jen těžko prodávat, dokud bude pracovitost a kompetentnost Špidly a některých dalších ministrů přehlušována bodrým, hospodským rykem Zemanovy party.
Literární noviny 4 – 19. 1. 2000