Zlepšující se hospodářská situace České republiky, urychlení tempa příprav na vstup do Evropské Unie, úspěšná privatizace velkých bank, a některé další nepochybné úspěchy sociálně demokratické vlády jsou stále častěji uváděny jako důvody, proč by kritici opoziční smlouvy uzavřené po minulých volbách mezi ČSSD a občanskými demokraty měli svůj postoj ke smlouvě přehodnotit. I když se jedná o poněkud nestandardní řešení, smlouva koneckonců zajistila potřebnou politickou stabilitu, říkají obhájci smlouvy.
Není vskutku pochyb o tom, že mnohé z úspěchů, kterých sociální demokraté dosáhli, byly a jsou možné jen díky „klidu k práci“ vytvořeném opoziční smlouvou. Vždyť vláda ČSSD by pravděpodobně dávno padla, kdyby se ODS chovala jako skutečná opozice, která svou urputnou kritiku vlády též doprovází odpovídajícími činy. Zejména naše příprava na vstup do EU by i nadále stagnovala, pokud by v zemi panovalo politické vakuum, nebo pokud by pro-evropská vláda ČSSD byla vystřídána koalicí stran, ve které by hrála jakoukoliv úlohu euroskeptická ODS. Proč tedy vlastně někteří kritici na opoziční smlouvu i nadále žehrají?
Hlavním důvodem je skutečnost, že jak pokrok v hospodářské oblasti tak i rychlejší přijímání legislativy požadované EU jsou draze vykoupeny celkovým zploštěním české demokracie v době, kdy si občané znovu se rodící demokracie potřebují osvojovat základní demokratické návyky a participovat na vytváření skutečně demokratické politické kultury. Mnohé z atributů liberální demokracie a vytváření otevřené společnosti byly opoziční smlouvou a následným jednáním opozičně-smluvních spojenců potlačeny. Dlouhodobé následky tohoto vývoje mohou být pro českou společnost mnohem nepříjemnější, než by byla například dočasně pokračující hospodářská stagnace.
Češi, na rozdíl od Poláků a Maďarů, prošli v posledních dvaceti letech před pádem komunismu devastujícím obdobím politické normalizace. Rozvoj občanské společnosti a zdravé demokratické kultury po roce 1989 byl navzdory předválečným demokratickým tradicím obtížnější než například v Polsku či v Maďarsku, protože v Československu neexistovala rozsáhlá šedá zóna, v níž by se ještě před pádem komunismu rodily budoucí politické elity a robustní občanská společnost. Dnešní česká politická reprezentace je vesměs tvořena lidmi, kteří, na rozdíl od hrstky disidentů (dnes z politiky většinou vytlačených), byli normalizačními konformisty. To, že jimi byli, jim není třeba vyčítat, neboť v normalizační konformnosti (s jejími průvodními deformujícími jevy) žila pod sovětským dohledem naprostá většina Čechů.
Ale právě proto, že byla česká společnost tolik zdecimována komunismem vrcholícím v neostalinském normalizačním období, je tak důležité, aby se co nejrychleji obnovily některé základní demokratické návyky a zdravá politická kultura. Opoziční smlouva ovšem tento vývoj zmrazila a v mnohém vrátila společnost ke starým normalizačním stereotypům. Účelový politický cynismus se opět stal normou a je ospravedlňován rétorikou, kterou tak důvěrně známe z dob začínající normalizace: vy, občané, budete tolerovat námi naordinovaný klid k práci a my se vám za to odvděčíme slušnými ekonomickými výsledky.
Za fasádou opozičně-smluvního klidu k práci, který začíná přinášet zdánlivě hmatatelné úspěchy, se ovšem skrývá narůstající demokratický deficit, který může vážně poznamenat politické chování zejména mladší generace Čechů, která měla šanci si rychle osvojit demokratickou politickou kulturu západního střihu. Nejde jen o to, že jsme svědky cynického dělení moci od nejvyšších státních funkcí až po dozorčí rady podniků, faktického odbourání některých důležitých mechanismů parlamentní demokracie (jako je například možnost vyslovit vládě nedůvěru), svévolného přepisování ústavy podle okamžitých mocenských potřeb, či účelového ohýbání volebních pravidel tak, aby z nich profitovali jen silné (a bohaté) strany. Jde i to, že se opozičně-smluvní strany vcelku bez skrupulí pokoušejí ovládnout ty instituce, které už svou podstatou mají v demokraciích zůstat nezávislé. Občanská společnost není těmito stranami vnímána jako zdroj inspirace ale jako nepřítel.
Tato tyranie politické většiny stvořené účelově (navzdory předvolební rétorice) nejsilnějšími stranami se české demokracii v dlouhodobé perspektivě může jenom vymstít. Lekce, které se občanům (zejména těm mladším, normalizací nepoznamenaným) dostává, je, že demokracie není trpělivá diskuse a respekt politické většiny pro nejrůznější menšiny, ale „demokraticky“ stvrzené válcování všeho, co stojí rozjetému vlaku většinové politické moci v cestě. Až bude ČSSD příště opět bilancovat své vládní úspěchy, měla by možná též zrekapitulovat, co udělala pro rozvoj demokratické politické kultury.
Hospodářské noviny – 3. 8. 2000