Mýlil se ten, kdo si myslel, že opozičně-smluvní politici již vyčerpali svůj reservoár nedemokratických triků, když přepsali ústavu a volební zákon podle svých potřeb a zahájili útok na nezávislé instituce, jako je například Česká televize. Během senátního projednávání zákona o Národní bance, který Senát sice nakonec zamítl a vrátil Sněmovně, jsme byli svědky jednání některých politiků, které je naprostým výsměchem základním principům, na kterých stojí demokratický stát.
Někteří občanští a sociální demokraté totiž na argumenty oponentů zákona, že je zákon neústavní, odpovídali, že jsou si rozporu zákona s ústavou vědomi, ale tento problém lze lehce vyřešit změnou ústavy! Jinými slovy: v České republice je možné, aby senátoři, kteří mají ústavu strážit, zcela veřejně argumentovali, že lze přijmout neústavní zákon a později tento zákon uvést do souladu s ústavou tak, že se základní zákon státu přizpůsobí nižší, neústavní zákonné normě.
Jak správně při projednávání zmíněného zákona poznamenal šéf odborů Richard Falbr, už sám návrh bankovního zákona byl inspirován modifikovanou leninskou zásadou, že právo je výrazem vůle vládnoucí třídy. Definice je to naneštěstí přesná: Vládnoucí opozičně-smluvní kartel skutečně vykazuje všechny znaky bolševického jednání. Tam, kde se mu to hodí, povýší svou vůli na zákon bez ohledu na názory domácí opozice a mezinárodních institucí ale i bez ohledu na literu ústavy. Argument, že je následně možné ústavu „jednoduše“ přizpůsobit takovému jednání, je jen logickou extenzí takového bolševického přístupu k demokracii.
Pakliže vysoce postavení politici, včetně předsedy senátorského klubu ODS Mirka Topolánka, veřejně oznamují, že lze přijímat zákony, které jsou v rozporu s ústavou, a ústavu pak podle těchto zákonů opravit, nelze se nezeptat, k čemu máme vlastně ústavu? A nelze se neotřást strachem. Vždyť ústava neupravuje jen postavení centrální banky a dalších institucí ale i základní mechanismy fungování demokratického státu. Dovedeme-li argument Topolánka ad absurdum, lze tyto základní mechanismy kdykoliv zpochybnit, ať už přijetím nižší právní normy nebo konkrétním politickým činem a později toto zmrzačení demokracie opravit opravou samotné ústavy.
Jsou země, kde by podobný otevřený útok na ústavu mohl dokonce vyvolat otázky, zda se nejedná o akt podvracení státního zřízení. V České republice se nestane nic. Ústavě se koneckonců mnozí naši politici přece vysmívají už od vzniku samostatného českého státu. Senát sám, ač jeho existence byla ústavou předepsána, neexistoval několik let proto, že se nenašla vůle jej ustavit. Možná tedy není překvapující, že si dnes někteří přední činitelé této instituce dělají z ústavy takříkajíc šoufky. Sám Senát, stejně jako je tomu dodnes například v případě nejvyššího správního soudu, byl dlouho taky tak trochu ústavním „šoufkem“. A v takovém prostředí je pak možné chápat i demokracii jako šoufek svého druhu.
Literární noviny 34 – 16. 8. 2000