V poslední době jsme v České republice mohli slyšet z úst domácích euroskeptiků, kteří si občas cudně říkají „eurorealisté“, následující argumenty: Evropská unie si v podstatě nepřeje rozšíření a politici členských zemí budou tento proces zpomalovat nebo úplně blokovat; EU se nemůže rozšířit, dokud nedojde k zásadní reformě jejích vnitřních rozhodovacích mechanismů–čehož ovšem EU, v níž převládají egoismy jednotlivých států, není schopná; jestliže EU na rozšíření přistoupí, bude chtít naši národní identitu rozpustit v evropském šálku kávy jako kostku cukru.
Po summitu v Nice z této argumentační výzbroje českých euroskeptiků nezbývá téměř nic. Západoevropské demokracie sdružené v EU, stejně jako už mnohokrát v poválečné historii, na rozdíl od některých českých politických aktérů, „dokázaly, že to dokáží“. Dohoda dosažená v Nice bude jistě ještě předmětem vášnivých debat jak v národních parlamentech tak v tom evropském a může v ní dojít k revizím nebo může být dokonce zcela zablokována. Historickým faktem ale zůstane, že v Nice přední státníci členských zemí EU, projevili po těžkých jednáních nakonec míru odpovědnosti a vizionářství, kterou jim česká politická scéna může jen závidět. Zapšklá podezíravost českých euroskeptiků vůči EU, jak se zdá, má své kořeny, především v tom, že tito politici a komentátoři analyzují EU především skrze své provinciální brýle a uplatňují svá vlastní měřítka.
Summit v Nice především ukázal, že to EU s rozšířením myslí vážně.
Po tomto summitu, ať už je osud samotné dohody z Nice jakýkoliv, jsou ČR a ostatní nejlépe připravené země již de facto členy EU. Míč je nyní na naší straně hřiště. Skutečnost, že EU nestanovila přesný datum vstupu prvních kandidátů, je po summitu v Nice méně důležitá, protože víme, že EU s námi nejenom skutečně počítá, ale že nám dokonce u svého stolu už i přichystala místo. Jak rychle se skutečnými členy unie staneme, záleží nyní pouze na nás. Poslední zpráva unie o stavu připravenosti kandidátských zemí jasně říká, jaké nedostatky musíme ještě odstranit, abychom splnili alespoň minimální kriteria členství. Některé z těchto nedostatků, jako je například nereformovaná státní správa, nemohou být ze strany EU předmětem kompromisů; pro jiné, jako jsou ekologické problémy, mohou být vyjednána přechodná období.
EU mohla okolo budoucího členství České republiky a ostatních kandidátských zemí jen mlhavě kličkovat. Namísto toho už ČR a ostatním kandidátům přidělila místo v budoucích rozhodovacích strukturách. I kdyby dohoda z Nice byla změněna nebo zablokována, víme nyní dosti přesně, jakou váhu chce současná EU dát naší zemi v budoucích rozhodnutích EU. Nemá to být váha nikterak zanedbatelná. Desetimilionová ČR bude mít při důležitých rozhodnutích jen zhruba dvakrát méně hlasů než osmdesátimilionové Německo a (stejně jako všechny ostatní státy bez rozdílu velikosti) jednoho komisaře.
Ukázalo se též, že národní státy, i přes zvýšení okruhu záležitostí, o kterých se bude rozhodovat kvalifikovanou většinou, se v evropské kávě nijak nerozpouštějí. Ve skutečně důležitých záležitostech budou jednotlivé členské země i nadále mít právo veta. Ačkoliv se na první pohled zdá, že se těžiště rozhodování po summitu v Nice posunulo k velkým zemím, konečná podoba rozhodovacího mechanismu je ve skutečnosti velmi vyvážená.
Výsledky summitu v Nice by zásadním způsobem měly změnit povahu domácího diskursu o přibližování k EU. I kdyby měla konečná verze dohody z Nice projít částečnými změnami, pravdou je, že unie udělala značnou část z toho, co se od ní očekávalo a definitivně otevřela dveře procesu rozšíření. Čeští euroskeptici si jistě najdou další důvody, pro které by měli zpochybňovat jak samotnou unii tak náš spěch na cestě do ní. I nadále určitě uslyšíme mnoho vágních řečí o národních zájmech, národní identitě, či paranoidní prohlášení o údajné nedemokratičnosti projektu evropského sjednocování. Pravdou ovšem zůstane, že to, zda do EU vstoupíme dříve nebo později, nebo zda vstoupíme vůbec, nyní záleží mnohem více na našich politicích než na jejich evropských protějšcích. Občané této země by měli mít tuto skutečnost na paměti, jakož i skutečnost, že každé zbytečné zdržení našeho vstupu zaviněné buď liknavostí nebo sabotováním vstupu ze strany naší protievropské politické lobby bude tuto zemi stát miliardy a bude vykoupeno nižší životní rovní.
Hospodářské noviny – 19. 12. 2000