V jednom ze svých projevů český prezident Václav Havel argumentoval, že sjednocující se evropské národy budou dříve či později muset Evropu pochopit jako svou vlast, v níž část citů, vyhrazených dosud národnímu státu, se bude vázat k regionu či naopak k celému kontinentu. Evropa by se měla postupně stávat vlastí našich společně sdílených hodnot, tak jak vyrůstají z našich nejlepších duchovních tradic i nabytých historických zkušeností.
Takto vymezený pojem vlasti se úzce váže k pojmu identity. Pro nás, Čechy, je úkol osvojit si Evropu jako vlast a Evropanství jako součást naší identity, o to obtížnější, že od nás nevede do Evropy přímá cesta. Vede přes Německo. V projevu na Karlově universitě v roce 1995, Havel problém popisuje takto: „Vztah k Německu a k Němcům je pro nás čímsi víc než jen jedním z mnoha témat naší diplomacie. Je to součást našeho osudu, ba přímo naší identity. Lze říct, že postojem k Německu a k Němcům se Češi nejen politicky, ale i filozoficky definují a že typem tohoto postoje vymezují nejen svůj vztah k vlastní historii, ale také sám typ svého národního i státního sebepochopení“.
Jinými slovy: česká identita se vždy utvářela v zrcadle němectví. Ve dvacátém století ale ono velké německé zrcadlo, s nímž se Češi po staletí konfrontovali, bylo nejprve částečně vytlačeno za hranice nového československého státu, pak nakřápnuto hitlerismem, silně poškozeno vyhnáním Němců, a nakonec zcela zatemněno železnou oponou. Po 41 let se pak toto zrcadlo objevovalo jen v podobě různých karikatur.
Zatímco po roce 1945 se západní Němci pod tlakem Ameriky přeměnili v politický národ a velká část německého prostoru se tak změnila v prostor vskutku evropský, Češi byli za železnou oponou ponecháni v náručí Východu. Vztahy s „evropskou“ částí Německa se zdály být navždy zpřetrhány. Když se ale Češi po roce 1989 rozhlédli, zjistili s překvapením, že jejich cesta k identitě jednoho z demokratických národů sjednocené Evropy vede opět přes Německo—a to nejen ve fyzickém smyslu. Jak ale slepit ono rozbité zrcadlo? Jak najít všechny střepy a dát je dohromady?
A jak s mentálním dědictvím komunismu pochopit vše, co se v době naší nesvobody stalo ve velké části Německa? Většina Čechů tak dodnes nechápe, že západní Němci se mohli stát skutečně evropským národem pouze proto, že se vypořádali se svou minulostí. Pokud se i my chceme skutečně zařadit do demokratické Evropy, nemůže se naše vypořádání s vlastní minulostí, například s vyhnáním milionů spoluobčanů německé národnosti po válce, odbýt jen jakýmsi pokrčením ramen. Jestliže chceme aspirovat na to, aby se naši novou vlastí stala Evropa, která stojí na hodnotách demokracie a humanismu, není dost dobře možné tolerovat minulost, v níž jsme hodnoty, k nimž se dnes hlasitě hlásíme, pošlapali.
Jedná se ovšem vskutku o velké sousto. Nejde totiž jenom o to, že vypořádání se s vyhnáním je svázáno s možnými ekonomickými, právními a politickými dopady. Jde i o to, že pravdivé vypořádání se s vyhnáním Němců musí být součástí vypořádání se i s dalšími temnými obdobími v naší historii, o nichž se ve veřejných debatách po roce 1989 zatím spíše mlčí. Jsou jimi například kolaborantské chování mnoha Čechů během nacistické okupace nebo více či méně aktivní participace většiny obyvatel na chodu komunistického režimu.
Není divu, že vzhledem k tomu, že proces skutečného vypořádání se s vlastní minulostí—navzdory všem deklarovaným tlustým čárám, deklaracím o usmíření a dalším, třeba i pozitivním, krokům hledícím do budoucnosti—skutečně ani nezačal, přežívá v českém národním vědomí celá řada mýtů, týkajících se mimo jiné i Německa. Pro mnoho českých občanů je tak například těžké přijmout ideu sjednocené Evropy jako nového měřítka identity, neboť ji poměřují strachem z dominantního Německa—tedy obrazem Německa vycházejícího z onoho rozbitého zrcadla, v němž se Německo mnohým Čechům zjevuje jako jakási karikaturní podoba z dob minulých.
I tady se projevuje nesouměřitelnost cest obou národů do společné evropské vlasti. Zatímco Němci řešili a částečně ještě stále řeší otázku, jak být evropským národem a zůstat motorem evropského sjednocení tak, aby se jich ostatní národy nebály a nepodezřívaly je z vedlejších úmyslů, Češi musí řešit otázku, jak se stát novodobými Evropany tak, aby se přitom nemuseli bát Němců. Jak se ale nebát Němců, když ve vztahu k nim nemáme čisté svědomí?
V projevu na Karlově Universitě v roce 1995 Havel argumentoval, že bychom se spolu s Němci měli především dohodnout, jakou roli přisoudíme minulosti. Shoda v této věci by podle něj znamenala, že končí čas omluv a nastává čas věcného hledání pravdy. Havel měl jistě pravdu, když tvrdil, že prostě nejsme schopni napravit vše, co špatného se v dějinách stalo. Problematičtější je ovšem tvrzení, které je zakódováno i v deklaraci o česko-německém usmíření, že dějiny lze někdy napravit už pouze tak, že minulost ponecháme takzvaným odborníkům a široké veřejnosti nepřístupným diskusním fórům a my ostatní budeme tvořit budoucnost. Tento předpoklad by možná byl smysluplný, pokud by se některé otázky minulosti, tak bytostně a bolestně nedotýkaly naší identity.
Byl by smysluplný tehdy, kdyby se Češi dokázali se svou historii vypořádat alespoň částečně tak, jak to učinili Němci. Je problematické tvořit společnou budoucnost, když v jejím podloží, tvořeném, ať chceme či ne minulostí, je spousta věcí zametena pod koberec a když i v samotném jazyku, kterým se o tom všem hovoří, je zakódována divná schizofrenie. Dokud česká společnost neprojde podobným procesem kritické vnitřní introspekce, jakým prošlo Německo v šedesátých a sedmdesátých letech, dokud díry v rozbitém česko-německém zrcadle budou pokřivovat náš vlastní obraz, bude také i česká identita poněkud děravá a pokřivená. Do té doby nebudeme v evropské vlasti opravdu doma.
Česko-německé setkání, Jihlava – 12. 4. 2001