Namísto toho, aby čtyřkoalice využila skandálu se 117 nyní objevenými, falešně prolustrovanými agenty z let 1992 a 1993 k tomu, aby se od celého procesu lustrací buď distancovala, nebo ho alespoň nechala zajít přirozenou smrtí v okamžiku, kdy bude přijat zákon a státní službě, nedají si čtyřkoaliční politici ve svém honu na čarodějnice pokoj. Podle předsedy čtyřky Karla Kühnla požaduje 4K, aby v připravovaném zákonu o státní službě zůstal zachován princip lustrací. „Když nebudeme mít lustrační zákon, nebudeme mít přibližně sto chybně vydaných osvědčení jako dnes, ale stovky lidí ve státní správě, kteří tam z morálního hlediska nemají co dělat,“ řekl Kühnl.
Pokud politici čtyřky myslí tato slova vážně, měli by vysvětlit, co přesně mají na mysli, když mluví o „morálních hlediscích“ pro práci ve státní správě jedenáct let po pádu bývalého režimu. Zákon o státní službě může požadovat například bezúhonnost, čistý trestní rejstřík a splnění náročných profesních kritérií. Pokud ale dopředu stanoví, že ve státní službě nemohou na základě uplatnění principu kolektivní vinypracovat lidé, jejichž jména se z nejrůznějších důvodů ocitla na seznamech spolupracovníků komunistické tajné policie, je to jen další důkaz toho, že jsme stále ještě beznadějně postkomunistická společnost. A politická formace, která něco takového prosazuje, nemá žádné právo se vydávat za subjekt, který nás může vést do standardního evropského prostředí.
Takzvaná „morální hlediska“, po nichž čtyřka volá, jsou ve skutečnosti nemorální a nedemokratická. Vždyť mnozí z lidí, kteří byli registrováni v policejních svazcích si už za posledních jedenáct let mohli svou poctivou prací a demokratickými postoji tisíckrát odčinit svá normalizační selhání. A naopak, teď už též víme, že mnozí z těch, kteří podle lustračního zákona neměli ve státní správě co dělat, dostali osvědčení o své čistotě, nebo zákon obešli a stali se mocnými poradci, na něž se lustrační proces nevztahuje. Známe též tisíce jiných, kteří jsou z hlediska lustračního procesu čistí jako lilium a přesto úspěšně rozkradli miliardy, tunelovali, podváděli. Na mnohé z nich zákon nemůže, takže jejich trestní rejstříky se skví čistotou. Kdyby snad někdo z těchto „morálně bezúhonných“ pionýrů trhu chtěl do státní správy, nebude to zřejmě žádný problém. Pokud by tam chtěl někdo, koho pod nátlakem k podpisu vázacího dokumentu přinutila bývalá tajná policie, kdo třeba ani nikdy na nikoho skutečně nic nedonesl, a kdo za posledních jedenáct let poctivě pracuje, neukradl ani korunu a ctí pravidla demokracie, má smůlu.
Princip individuální viny jako jednoho z pilířů standardního demokratického systému pro čtyřkoaliční politiky zřejmě nic neznamená. To, co bylo těžko ospravedlnitelné i jako mimořádné opatření v první fázi postkomunistického budování demokracie, nemůže ovšem obstát ve společnosti, která se chystá vstupem do Evropské unie vykročit za postkomunistický horizont.
Lustrační proces po česku se z různých důvodů zvrhnul v trapnou šarádu. Zničil pověst celé řady lidí, kteří se léta museli domáhat u soudů spravedlnosti. Ani v nejmenším nepomohl české společnosti se vypořádat s minulostí. Jenom alibisticky rozdělil společnost na „spravedlivé“ a ocejchované. Velmi jsme se pak divili, když se z útrob většinové společnosti „spravedlivých“ vyvalila podivná nedemokratická lůza, od tunelářů až po holé lebky.
Jestliže nyní chce čtyřka zaplevelit lustračním zmetkem ještě zákon o státní službě, který má být jakýmsi vysvědčením pro EU o demokratické standardnosti poměrů u nás, je to jen neodpovědný alibismus. Takové jednání pouze ukazuje, že ještě stále nemáme žádnou úctu k individuální svobodě a k možnosti, že se lidé vyvíjejí a mění. Ukazuje na politickou bohorovnost, která si vypomůže kolektivní vinou, kdykoliv si její nositelé budou myslet, že jim tom ulehčí práci a přinese politické body. Skutečná demokracie je ovšem dřina. Vyžaduje úctu k jedinečnosti, schopnost přemýšlet o individuálních motivech selhání každého z nás, a také schopnost odpouštět.
Právo – 20. 6. 2001