V nedávných mediálních vystoupeních–naposledy v rozhovoru pro slovensky deník Národná obroda–se vrátil staronový předseda Občanské demokratické strany Václav Klaus k mobilizační rétorice. Tvrdí, že v nadcházejících českých parlamentních volbách půjde o zásadní srážku mezi pravicí a levicí. Na adresu těch voličů, kteří nepřehledli, že ODS už čtvrtým rokem drží u moci levicovou vládu, Klaus stále dokola opakuje, že opoziční smlouva ODS se sociálními demokraty byla nejen jediným možným řešením patové situace po minulých volbách, ale údajně i odpovědným gestem ODS, vedeném snahou zabránit socialistům v jejich „levicových experimentech“.
Předsedovi ODS nijak nevadí, že každému, kdo si nenechal opozičně-smluvní rétorikou vymýt mozek, je zřejmé, že ODS „experimentům“ vlády nijak bránit nechtěla (a skutečně ani nezabránila). Jediným efektivním řešením jak donutit vládu ČSSD, aby se chovala odpovědně, totiž bylo vytvoření skutečné menšinové vlády, nesvázané s největší „opoziční stranou“ žádnými smlouvami o dělení moci, která by měla v každém okamžiku na krku pomyslný nůž vyslovení nedůvěry. Taková vláda by jistě byla mnohem citlivější vůči připomínkám opozice při sestavování rozpočtů a mohla by si jen těžko dovolit další prohřešky, za které jí ODS pokrytecky kritizuje. Pokud by taková vláda pravicové parlamentní většině nevyhověla, musela by odejít. Tak je tomu v každé normální demokracii.
O čem tedy vlastně Václav Klaus mluví, když stále dokola opakuje, že opoziční smlouva byla bezmála aktem státnické odpovědnosti? A o čem mluví, když nyní říká, že už bylo dost „socialistického experimentování“, které zcela vědomě podporoval, neboť ho mohl kdykoliv ukončit? Vždyť i navzdory některým úspěchům, socialistická vláda zavdala v podobě skandálů a nedodržování rozpočtové disciplíny dostatek důvodů k tomu, aby Klausova strana mohla opoziční smlouvu kdykoliv vypovědět a dohodnout se s ostatními pravicovými stranami na hlasování o nedůvěře ve vládu. Nikdy tak neudělala. S ČSSD raději spolupracovala na změnách ústavy i volebního zákona a dělila se s ní o nejvyšší státní posty i o místa v dozorčích radách. Zároveň se veřejnost ovšem snažila demagogicky přesvědčit, že je jedinou skutečnou opozicí.
Klaus tvrdí, že by odvolání vlády způsobilo nestabilitu, kterou jsme si nemohli dovolit. Opomíjí přitom zmínit, že po celé čtyři roky měly pravicové strany v Poslanecké sněmovně většinu! Když na začátku roku 2000 čtyřkoalice odmítla Klausovy návrhy na vytvoření tzv. duhové superkoalice všech demokratických stran s tím, že je to další nestandardní řešení, a že lze přece jednoduše jednat o vytvoření většinové pravicové vlády, Klaus odpověděl, že parlamentní většina takové koalice by byla příliš křehká! Menšinová vláda, která zásluhou opoziční smlouvy dostala de facto bianco šek pro to, co ODS popisuje jako „neodpovědné experimentování“, byla podle něj evidentně stabilnějším a odpovědnějším řešením.
Pokud by vláda ČSSD padla a kvůli přízemním osobním záštím, které mezi pravicovými politiky panují, nebylo možné vytvořit většinovou vládu, mohla se koneckonců v odpovědi na „neodpovědné vládnutí“ socialistů ujmout menšinového vládnutí samotná ODS. Alespoň teoreticky by její vláda měla ve Sněmovně dominované pravicí lepší pozici, než má pravicí obklíčená vláda ČSSD. Kromě možnosti sestavení většinové pravicové vlády či menšinové vlády ODS samozřejmě též bylo kdykoliv možné jednat o vytvoření velké koalice, v níž by ODS nesla za vládnutí spoluodpovědnost a tak neutralizovala „levicové experimentování.“
Skutečným důvodem, proč byla vytvořena opoziční smlouva, nebyla vůbec snaha přimět ČSSD k odpovědnosti a tedy ani skutečná starost o tuto zemi, kterou se předseda ODS brání proti kritice jeho podpory pro socialistickou vládu. Důvodem byla skutečnost, že opoziční smlouva zaručovala ODS podíl na moci, ale nechala jí zároveň bez přímé odpovědnosti za vládnutí. Nabízela též možnost zničit „nevděčné“ malé strany, oslabit prezidenta, a dostat pod kontrolu centrální banku i elektronická média.
MF Dnes – 22. 11. 2001