Vicepremiér Pavel Rychetský nedávno argumentoval (Právo, 5. 1.) ve prospěch konání referend tím, že nová, již druhá verze vládního návrhu ústavního zákona omezuje možnost referenda pouze na rozhodování o základních otázkách vnitřní nebo zahraniční politiky Zakazuje přitom referenda o omezení lidských práv a svobod, daňové povinnosti, nahrazování zákonodárné moci nebo otázky k ovlivňování soudů anebo ty, jež by odporovaly mezinárodněprávním závazkům státu. Vládní návrh též výslovně předpokládá konání referenda o vstupu ČR do Evropské unie.
To by mělo uspokojit ty zákonodárce, kteří se obávají, že hlasování by mohla být zneužívána. Kromě toho návrh obsahuje řadu dalších pojistek, jako je například pravomoc prezidenta poslat návrh na vyhlášení referenda k Ústavnímu soudu, pokud jej považuje za nepřípustný, nebo jestliže považuje otázky za nejednoznačné, nesrozumitelné a formulované tak, že by nebylo možné se k nim vyjádřit slovy ano či ne.
Zákon obsahuje dostatečně silné pojistky proti tomu, aby se referenda nekonala příliš často. Dát dohromady 300 tisíc podpisů v desetimiliónové zemi není snadné, pokud už skutečně nejde o problém, který „hýbe“ veřejným míněním.
Rozhodnutí, zdali ústavní zákon o referendu tentokrát projde, je zcela v rukou čtyřkoalice, či přesněji, v rukou Unie svobody. V minulosti unionisté pomohli ODS, která je zatvrzelým nepřítelem referend, různé návrhy sprovodit ze světa. Tentokrát se ovšem US a spolu s ní celá čtyřkoalice vystavují vážné politické blamáži, pokud dobrý a rozumný vládní návrh opět nepodpoří.
Velká většina občanů si podle průzkumů přeje mít možnost o závažných otázkách hlasovat. Mnoho z nich po právu nerozumí argumentaci některých stran, že referenda podlamují zastupitelskou demokracii. Konají se koneckonců ve většině vyspělých demokracií. Na celostátní úrovni se jim vyhýbají většinou jen federální státy, kde by celonárodní referendum mohlo být zneužíváno velkými spolkovými státy proti těm menším.
Pokud je možnost konání referend specifikována tak, jak je tomu v nejnovějším vládním návrhu, institut nepodlamuje zastupitelskou demokracii, ale především, prohlubuje demokracii! Umožňuje totiž občanům nejen to, aby se občas mohli přímo vyjádřit k některým důležitým otázkám, pokud si to sami přejí. Umožňuje též Parlamentu, aby se s některými závažnými otázkami, které jinak společnost zbytečně polarizují, mohl obrátit přímo na občany.
V nerozvinuté postkomunistické demokracii je pak na možnosti pořádat referenda zvlášť důležité to, že v kampani, která předchází každému referendu, jsou občané vtaženi do demokratické diskuse o závažných otázkách. Nepřátelé referend argumentují, že takové kampaně obvykle jen zneužívají demagogové. Demagogické ovšem často jsou i diskuse, které předcházejí přijetí důležitých zákonů mezi volenými zastupiteli. Což neznamená, že bychom měli zrušit Parlament.
Diskuse jsou skvělou šancí, jak prolomit politickou pasivitu občanů, které se naučili za dob komunismu, a dát jim možnost nebýt jen bezmocnými, a často frustrovanými, pozorovateli politických profesionálů. Zlepšil by se tak nejspíše i vztah občanů k politikům.
Čtyřkoalice, která hájí koncept otevřené společnosti a chce spolupracovat s občanskou společností, má svou podporou pro vládní návrh o referendu možnost demonstrovat, že občany nepodceňuje. Zejména US by si měla uvědomit, že podpořením vládního návrhu může před volbami jednoznačně ukázat, kudy vede základní dělící čára mezi ní a taktéž pravicovou, ale vnitřně monolitickou a občanské společnosti nepřátelskou ODS.
Právo – 14. 1. 2002