Skutečným „vítězem“ voleb byl nevolič. Získal 42 procent hlasů, které rozhodly o tom, že dalším vítězem je Komunistická strana Čech a Moravy, formace ne zcela demokratická. Voličská neúčast je tedy v našem případě nejen obecným ale docela konkrétním nebezpečím pro demokracii.
Nízká volební účast má dlouhodobé i krátkodobé důvody. Ten nejobecnější se může paradoxně jevit pozitivně. Stejně jako v západních demokraciích stále více lidí totiž nevolí, protože jsou si jisti stabilitou demokratických a tržních institucí. Česká demokracie je prostě po dvanácti letech ve zdánlivém bezpečí. Mezinárodně je zajištěna svým členstvím v NATO a blížícím se členstvím v Evropské unii, na domácí scéně se už nevedou rozhodující bitvy o zásadní reformy. Většina důležitých úkolů transformačního období je splněna a souboj o povahu reforem tak ztratil svou mobilizující povahu.
Nevede se už ani zásadní souboj mezi umírněnou levicí a umírněnou pravicí. Obě nyní prokázaly, že jsou schopny demokraticky vládnout. Mnozí z těch voličů, kteří ještě v minulých volbách slyšeli na hesla o „levicovém nebezpečí“,
se nyní už neobávají, že by je vláda sociální demokracie zavlekla zpět před rok 1989.
Zde ovšem výčet „pozitivních“ důvodů pro voličskou neúčast končí. Navíc v českých poměrech, ve srovnání se Západem, je voličská neúčast z důvodů určité jistoty, že demokratický systém bude fungovat i bez mého hlasu, problematická, protože v západních demokraciích je voličská neúčast vyvažována mnohem robustnější občanskou společností, než jaká existuje u nás. Například ve Spojených státech, kde je účast v centrálních volbách často velmi nízká, se voliči s chutí účastní místní politiky a aktivně participují v obrovském množství občanských iniciativ. U nás tomu zatím tak není.
Zatímco jedna skupina lidí mohla být ukolébána zdánlivou stabilitou naší demokracie, mnohem více občanů nevolilo proto, že jsou znechuceni politikou, tak jak se u nás praktikuje. Průzkumy veřejného mínění na tento jev ostatně opakovaně upozorňovaly. Politici tento problém ignorovali a pokud se náhodou občanská nespokojenost přelila do velkých občanských revolt, jako byla naposledy krize okolo České televize, mluvili někteří z nich pohrdavě o jakýchsi „samozvancích“, kteří se bez demokratického mandátu vměšují politikům do řemesla.
Druhým oblíbeným vysvětlením občanské nespokojenosti s politikou u nás bylo tvrzení některých politiků, že „blbá nálada“ je uměle vytvářena intelektuály a prezidentem. Jinými slovy: Kdyby média a intelektuálové mluvili o politice hezky, občan by neměl blbou náladu. Argument je to typicky normalizační, založený na víře, že propaganda může stvořit realitu.
Ve skutečnosti byli občané znechuceni zcela po právu. Mnoho z nich se cítilo podvedeno už reformami-nereformami Václava Klause. Sociální demokracie slíbila před volbami v roce 1998, že si prostřednictvím „akce čisté ruce“ posvítí
na třídu tunelářů stvořených Klausovou politikou, a Klaus zase mobilizoval proti údajnému levicovému nebezpečí. Obě strany se pak spojily v opoziční smlouvě a čtyři roky praktikovaly dělení moci i naprostý ideový cynismus, pokoušejíc se přepsat ústavu i volební zákon ku vlastnímu prospěchu. Volební apatie je tak především účtem za opoziční smlouvu a její korumpující vliv na českou demokracii.
K volební neúčasti ovšem přispěla i tzv. skutečná opozice. Členové Čtyřkoalice a později Koalice ve vzájemných soubojích též předváděli politiku zredukovanou na obsahově vyprázdněný boj o moc. Když bylo vypuzení Občanské demokratické aliance ze Čtyřkoalice vysvětlováno starostí o čistotu Čtyřkoalice, občané už nevěřili politikům ani slovo. Koalice také nedokázala až do voleb říci, s kým se je po volbách ochotna spojit a s kým ne. Principy zcela ustoupily mocenským kalkulacím.
Billboard, který hlásal „Volte ODS nebo ČSSD, my už se nějak domluvíme“, naprosto přesně vystihnul pocity mnohých voličů, jenomže byl neúplný. Měl mluvit také o Koalici. Před volbami tak stálo mnoho voličů v neřešitelné situaci:
Ať už zvolím kohokoliv, může to skončit zformováním jakékoliv koalice. A protože se nevynořila žádná nová alternativa, panovalo přesvědčení, že není koho volit. Situaci nakonec zachránil částečně jen Vladimír Špidla, který nadřadil ideje moci a řekl jasně, s kým a proč vládnout nebude. Pro mnoho voličů to ale bylo pozdě. Navíc Špidla sám byl čtyři roky součástí opozičně-smluvního svazku. I tak právě toto gesto vyhrálo ČSSD volby.
Cynismus a neo-normalizační mentalita politického establishmentu byly problémem zejména pro mladé lidi. Ti se s veterány prvních dvanácti let postkomunismu nejsou schopni ztotožnit ani politicky ani lidsky. V české politice se tak otevírá nebezpečná generační propast a míra voličské apatie může ještě narůst. Jedinou šancí jak tento trend zvrátit je, že v příštích čtyřech letech bude přinejmenším vládní politika založena na průhlednosti, jasných principech a spolupráci s občanskou společností. Velmi by pomohlo, kdy se v opozici Občanská demokratická strana byla schopna přetvořit v autentickou a živou pravo-středovou sílu založenou na idejích, ze kterých vznikla. To ovšem nepůjde s Václavem Klausem a jeho nejbližšími spolupracovníky.
Hospodářské noviny – 19. 6. 2002