Většinová koalice České strany sociálně demokratické a Koalice je podle mnohých analytiků odsouzena v lepším případě k politickému živoření v horším k pádu. Důvodem je jen ta nejtěsnější možná většina, kterou by tato koalice v Poslanecké sněmovně měla. Ve skutečnosti hlavním problémem bude tuto koalici sestavit. Jakmile bude ale vláda této koalice schválena, nemusí být vůbec nestabilní.
Úspěšnému sestavení koalice ČSSD a Koalice se může postavit do cesty zejména fundamentalismus některých členů Unie svobody. Tato strana ukázala už při sestavování vlády v roce 1998, že ne vždy chápe, co je takříkajíc „úkolem doby“. Tehdy jím bylo odklidit Václava Klause do opozice a umožnit tím jak rehabilitaci pravice tak stabilní většinové vládnutí. US svým rozhodnutím ale Klausovi pomohla zpět do hlavního proudu politiky. Dnes je hlavním úkolem sestavit skutečně proevpropskou vládu a zabránit protievropským silám, aby na poslední chvíli vykolejily náš vstup do EU. Všechny ostatní úvahy o dílčích programových neshodách mezi ČSSD a Koalicí jsou podružné.
Je ovšem jasné, že v US bude hrát roli jak osobní ješitnost některých politiků, tak nevyléčený ideologický fundamentalismus, tak lákání Václava Klause, aby se US spolu s ním raději odebrala do opozice a budovala „pravicovou alternativu“ vůči socialismu. Pokud US Klausovi „naletí“, bude to její definitivní konec. Mnohem menším nebezpečím jsou naopak dva nezávislí kandidáti, kteří se do Parlamentu dostali na kandidátkách US. Ani jeden z nich není fundamentalista; naopak budou působit jako tmel mezi Koalicí a ČSSD.
Jestliže nakonec budou různé překážky při sestavování koalice úspěšně překonány, bude vláda Vladimíra Špidly v poměrně dobré pozici. Ačkoliv se většina 101 hlasů zdá skutečně být křehká, nezapomínejme, že opozice by byla rozdělena mezi dvě strany, které spolu nemohou dost dobře spolupracovat, pokud se nechtějí znemožnit. Špidla tak bude v dobré pozici, aby stavěl při hlasování o jednotlivých zákonech ODS proti KSČM a naopak.
Nebezpečí by mohlo hrozit jen při hlasování o rozpočtu, nebo pokud by se pod nějakou záminkou KSČM a ODS spojily k hlasování o nedůvěře vládě. V takovém případě by opravdu šlo o to, aby všech 101 členů vládní koalice bylo v parlamentu a aby se k opozici nepřidali disidenti z řad vládní koalice.
Ale pozice koalice by nemusela být vratká dokonce ani kdyby několik poslanců US eventuálně přeběhlo například k ODS. Čeští politici jsou totiž velmi konzervativní, když se jedná o možnost vyslovit vládě nedůvěru a přivodit tak předčasné volby. Odvolat vládu tímto způsobem se nepodařilo dokonce ani v roce 1997 během „balíčkové krize“. Čeští politici tradičně neradi uvažují o předčasných volbách nejenom proto, že jsou pro strany nákladné, ale také proto, že se těm stranám, které předčasné volby vyvolaly, může jejich útok na „politickou stabilitu“ vrátit u předčasných voleb jako bumerang.
Největším možným nebezpečím pro vládu ČSSD a Koalice by tak mohlo spíše být referendum o vstupu do Evropské unie. Klaus se může v čisté opozici soustředit na masáž veřejného mínění tak, aby se většina občanů nakonec vyslovila proti vstupu. Pro vládu, která se vstupem do EU spojí svou existenci, by „ne“ v referendu znamenalo pád.
Právo – 21. 6. 2002