Rok po teroristickém útoku na Spojené státy americké můžeme konstatovat, že se ve světovém pořádku a chodu naší civilizace změnilo mnohem méně, než předpokládali ti, kteří tvrdili, že svět už nikdy nebude stejný. Vznikla sice například široká mezinárodní koalice proti terorismu, ale postupně se drolí. I spojenci USA v Evropě, jak se zdá, si dnes myslí, že válka s terorismem skončila svržením Talibanu v Afghánistánu.
Uplynul pouhý rok a evropské kontinentální demokracie, věrny svým tradicím, dokázaly samy sebe přesvědčit, že nejlepší způsob, jak se vypořádat s iracionálním zlem, jsou diplomatické kroky a ústupky. Nejsou tudíž schopny podpořit záměry USA rozšířit válku s terorismem například na Irák. Nejsou přitom ovšem zároveň ani schopny nabídnout alternativu–například zorganizovat solidární systém účinné pomoci bohatých zemí chudým, který by možná postupně odstranil některé z kořenů mezinárodního terorismu.
Příliš mnoho se nezměnilo ani v základních vývojových tendencích světa. Ačkoliv po 11. září mnozí huntigntonovsky mluvili o válce mezi civilizacemi a konci procesu globalizace, ve skutečnosti ekonomické, mediální a technologické srůstání světa do jedné planetární civilizace nejen pokračuje, ale zrychluje. Západ, který je motorem globalizace, si ovšem nevzal z 11. září žádné velké poučení, takže toto srůstání pokračuje se všemi nebezpečnými protikladnými rozpory v něm obsaženými.
Upokojili jsme se tím, že nenávist k Západu je výsledkem chorobného náboženského fanatismu, který nemá mnoho společného s bídou a zaostalostí třetího světa. Příležitost uchopit 11. září jako výzvu byla promarněna přinejmenším v tom, že proces globalizace pokračuje ve starém duchu. Tedy jako samopohyb, který je na Západě vnímán vesměs pozitivně, v chudých zemích ale jako západní ekonomický a kulturní imperialismus.
Za poslední rok nevznikla žádná významná mezinárodní iniciativa, která by pomohla chudým zemím vytvořit fungující systémy vzdělávání a lékařské péče, či lepší ekologické standardy. Nevznikla ani žádná mezinárodní iniciativa, která by se pokusila vytvořit systém účinných nadnárodních politických institucí, které by mohly rozjetý vlak globální ekonomické globalizace přivést pod částečnou politickou kontrolu.
Dokonce by se dalo říci, že ty nadnárodní politické instituce, které už vznikly procházejí jistou krizí. Evropská unie hledá sama sebe, přešlapujíc na místě. Stejně jsou na tom Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. Globální iniciativy, jejichž cílem je například udržitelný rozvoj nebo globální ekologické standardy, utrpěly šrámy–ať už v podobě neúspěšného summitu v Jižní Africe nebo neochoty USA ratifikovat Kjótské protokoly. Kličkování USA okolo Mezinárodního trestního tribunálu též růstu mezinárodních politických a právních institucí nepomáhá.
Světový pořádek, tak jak jsme ho znali před 11. zářím 2001, se nezhroutil, ale také se pod tlakem prožitého šoku výrazně nezměnil. Zůstává ve stavu jakési stabilní nestability, v němž jsou akcelerujícím procesem ekonomické a technologické globalizace relativizovány jak národní státy tak zaběhnutá náboženství a tisícileté kultury. Obranné reakce ze strany oslabených národních států, znejistěných náboženských systémů a ohrožených kultur zcela jistě vyprodukují nové krize a akty terorismu. Demokratickou politickou odpověď na tyto jevy v globálním měřítku zatím nejvyspělejší západní demokracie aktivně nehledají.
Příliš se nezměnilo ani u nás doma. Dočasné vzepětí českých politiků za hranice českého provincialismu v podobě jejich jasné podpory Spojeným státům a protiteroristické koalici bylo postupně během volební kampaně zcela vystřídáno ubohým nacionalismem a tématy, jejichž „význam“ končí na úpatí Krkonoš či Šumavy.
Čeští vojáci sice v rámci boje s terorismem odcestovali do Afghánistánu, a díky jim za to. Přišla ale povodeň a boj s terorismem i další aktivní česká účast v něm odplavaly s velkou vodou. Spolu s ní reforma armády a zřejmě i stíhačky. I navzdory přírodní katastrofě se sice uskuteční plánovaný summit NATO, ale množí se názory, že nám to vlastně k ničemu není.
Ani Česká republika ani zbytek západního světa se od 11. září 2001 příliš nezměnili. Změnily se pouze Spojené státy, ale bohužel k horšímu. Šokována neslýchaným aktem teroru na vlastním území a zklamána evropskými spojenci, Bushova Amerika se zřejmě rozhodla dělat některá mezinárodní rozhodnutí bez ohledu na zbytek světa. NATO, které bude s velkou pompou oslavováno a rozšířeno v Praze, je dnes pro USA spíše jen přítěží, skládající se ze „spojenců“, kteří se na jedné straně nechtějí plně starat o svou obranu, na druhé straně USA nevybíravě kritizují. Jedinou velkou změnou posledního roku je tak rostoucí váha americko-ruského spojenectví. Ani to ovšem nemusí vydržet test případného amerického útoku na Irák.
Hospodářské noviny – 9. 9. 2002