Souboj o prezidenta uvnitř ČSSD není pouhým politickým kláním dvou frakcí v jedné politické straně. Úsilí dostat na Hrad Miloše Zemana je motivováno především logikou klientelského systému praktikovaného politickými bratrstvy v časech opoziční smlouvy. Ta potřebují znovu získat mocenskou bázi, která jim má umožnit politicky neutralizovat „fundamentalisty“, jako je Vladimír Špidla, jenž klientelský systém vážně ohrožuje.
Zemanovo zvolení je velmi pravděpodobné, protože na něm mají zájem jak nejaktivnější zastánci opozičně-smluvních poměrů v ČSSD, tak značná část ODS a KSČM. Jak komunisté tak občanští demokraté si uvědomují, že jejich kandidáti na prezidenta jsou v parlamentu neprůchodní. V druhé volbě je Zeman jejich nejlepší volba. Občanským demokratům může nabídnout novou opozičně-smluvní spolupráci, včetně funkce předsedy Poslanecké sněmovny pro Václava Klause, komunistům zase vyvedení z izolace, v níž je udržoval prezident Havel.
Samotný opozičně-smluvní svazek byl nepřímým produktem klientelských poměrů a později sám aktivně produkoval poměry, v nichž někteří politici ODS a ČSSD využívali nejrůznějších mocenských prebend, míst v dozorčích radách, či výhod poskytovaných jejich klienty ze sféry byznysu. Nález třiceti miliónů korun v krabici od bot v bytě bývalého generálního sekretáře ministerstva zahraničí Karla Srby je symbolickou tečkou za touto fází opozičně smluvní kohabitace. Srbův případ je přitom zřejmě jen špičkou ledovce.
Premiér Zeman byl obklopen skupinou lidí, kteří opakovaně „vyráběli“ skandály, ale byli de facto nedotknutelní, protože nad nimi Zeman držel ochranou ruku. Aféry jako Olovo, Štiřín, nebo Český dům v Moskvě jsou dnes součástí politického folklóru. Neodvolatelná Zemanova vláda, držená u moci opoziční smlouvou, se ovšem také podílela na podivných privatizačních schématech, neprůhledných plánech na koupi stíhaček, zadávání obrovských zakázek bez výběrových řízení, či odprodeji ruského dluhu podezřelé firmě Falcon.
Opozičně-smluvní politici přímo nebo nepřímo drželi ochranou ruku nad TV Nova i jejím trestně stíhaným ředitelem a zpochybňovali odpovědnost České republiky za nedostatečnou ochranu amerických investic v této televizi.
Politicko-ekonomicko-mediální kartel prosperující pod křídly opoziční smlouvy se zase pokusil zprivatizovat Českou televizi tak, že se jí snažil nejprve destabilizovat vyvoláním chaosu.
V určitých politických kruzích tak existuje silný zájem na pokračování opozičně-smluvní éry jinými prostředky. Zatčení a vyšetřování Srby, který měl úzké vazby na Zemanova hlavního poradce Miroslava Šloufa, zasáhlo tento mocenský kartel ve slabém místě. Pokud by vyšetřování pokračovalo, mohlo by rozkrýt některé z již zmíněných skandálů a nejasných rozhodnutí, jejichž povaha přímo vybízí ke spekulacím o rozsáhlé korupci.
Vlna, která nese Miloše Zemana na Hrad, tedy není poháněna politickým idealismem. Zemanovi zastánci sice mluví o „nejlepším kandidátovi“ a vyzdvihují expremiérovy zkušenosti, ve skutečnosti jde ovšem především o to, aby na Hradě usedl politik, který ztělesňuje poměry, jež umožňovaly klientelský systém. Někteří politici jsou v této hře evidentně jen figurkami v rukou mocných ekonomických zájmových skupin, pro které je Špidla smrtelným nebezpečím.
Volba nového českého prezidenta se tak stává smutnou fraškou, jejímž důsledkem má být pád Špidlovy vlády a obnovení spolupráce mezi ODS a ČSSD zbavené špidlovců. Nezdá se, že Špidla by byl schopen tomuto vývoji zabránit. Už to, že se nechal vlákat do pasti „referenda“, jehož zmanipulování, včetně druhého místa pro Jaroslava Bureše, muselo být hračkou, svědčí o tom, že včas nepochopil tři měsíce starý Zemanův výsměšný bonmot, „vládnout se musí umět“.
Největší nadějí, že se plán zemanovců úplně nezdaří, tak paradoxně může být nové vedení ODS. To by oprávněně mohlo vidět obnovenou opozičně-smluvní spolupráci pod Zemanovou (a Klausovou) záštitou jako cestu ke své diskreditaci.
Se Zemanem na Hradě a s Klausem nějaké jiné vysoké ústavní pozici by se nový předseda ODS ocitl ve stejně zranitelné pozici, v jaké je dnes Vladimír Špidla.
Právo – 9. 12. 2002