Na konferenci o transformaci NATO, která byla uspořádána u příležitosti summitu aliance v Praze, prezident Václav Havel přednesl projev, v němž mimo jiné řekl, že Češi učinili v nedávné historii dvě zásadní zkušenosti. První z nich byla mnichovská kapitulace, kterou dnes podle Havla většina českých občanů chápe jako argument ve prospěch ideje, že zlu je třeba odporovat na samém jeho počátku.
Druhou určující zkušeností je okupace Československa státy Varšavské smlouvy v roce 1968. Tehdy celý národ, říká Havel, opakoval slovo „suverenita“ a proklínal sovětské tvrzení, že šlo o „bratrskou pomoc“ činěnou ve jménu hodnoty ještě vyšší, než je státní suverenita. Zatímco téměř každý u nás věděl, že šlo jen o sovětskou mocenskou nadvládu, v Sovětském svazu milióny lidí pravděpodobně věřily, že se v Československu potlačuje státní suverenita ve jménu vyšší hodnoty. Havel z toho vyvozuje, že chceme-li dnes zasáhnout ve jménu ochrany lidského života proti nějakému státu, musíme si položit otázku, zda jde opravdu o pomoc lidem proti zločinnému režimu nebo jen nějakou verzi „bratrské pomoci“.
Ačkoliv je jasné, co má prezident na mysli, příklad, který zvolil, je problematický. Za prvé, ačkoliv to Havel jistě neměl v úmyslu, činí nepřímo rovnítko mezi intervencí ze strany totalitního režimu v demokratické nebo demokratizující se zemi a zásahem demokratických zemí proti tyraniím či zemím, kde jsou porušována lidská práva.
Nabízí se také otázka, zda zásah ve prospěch demokratických hodnot a lidských práv nemůže být opodstatněný dokonce i tehdy, když si nejsme jisti, že si většina obyvatel země, proti níž útok směřuje, takovou „bratrskou pomoc“ přeje. Havel, zdá se, varuje především proti tomu, aby případný zásah ve jménu vyšších hodnot nebyl už dopředu zprofanován tím, že ho mohou „osvobozovaná“ země a část mezinárodního společenství považovat za jakousi formu imperialismu ospravedlňovaného „vyššími hodnotami“.
Za tímto jeho varováním se ovšem skrývá relativizující prvek, který je dnes vlastní západní civilizaci. Ta zformulovala doktrínu universálních lidských práv, ke které se později dobrovolně přihlásily všechny státy, jež jsou členy Organizace spojených národů. Zároveň ovšem na Západě panují neustále rozpaky, zda lidská práva skutečně hájit i mimo západní civilizační okruh. Hovoří se o „kulturní podmíněnosti“ lidských práv či o „specificích“ toho kterého státu. Téměř vůbec se nehovoří o tom, že lidská práva lze skutečně dodržovat jenom v podmínkách politické demokracie.
Západní politici pak ovšem nemohou účinně pomáhat chudému „Jihu“, o kterém s výčitkami svědomí často hovoří. Nemohou-li totiž říci, že první podmínkou jakékoliv účinné pomoci chudým zemí, které jsou údajně zbídačovány globalizací, je snaha o ukotvení demokracie, vlády práva a dodržování lidských práv v těchto zemích, musí se uchylovat k farizejství. Aby zahnali výčitky svědomí, sypou raději finanční pomoc do černých děr diktátorských režimů.
Kritici samozřejmě namítnou, že demokracie se jen těžko uchytí tam, kde panuje chudoba a nízká vzdělanost, takže se jedná o začarovaný kruh. Bohaté západní demokracie by ovšem klidně mohly vázat svou pomoc na přísné dodržování určitých lidsko-právních standardů, svobodné volby a důkladnou mezinárodní kontrolu toho, jak je s pomocí nakládáno. Umožnilo by jim to na jedné straně být mnohem štědřejší, na straně druhé prosazovat přísné sankce v případě, že jsou takové podmínky porušeny. Tou nejtvrdší odezvou by měl být ozbrojený zásah tam, kde jsou lidská práva porušována brutálně. Západ ovšem raději ospravedlňuje svou nečinnost „respektováním“ kulturních a náboženských „specifik“.
A zde se oklikou vracíme k Havlovu argumentu. Pokud bychom jeho argument dovedli do logických důsledků, pak například i „násilné“ nastolení demokracie v Japonsku a Německu pod dohledem Američanů po 2. světové válce, by mohlo být viděno jen jako forma „bratrské pomoci“, o kterou v té době většina Němců a Japonců nestála. Vždyť až do samotného konce války mnoho z nich podporovalo své nedemokratické vůdce. Přesto, kdybychom se zeptali Němců a Japonců dnes, jsou za tuto „bratrskou pomoc“ vděčni.
Češi ovšem za sovětskou „bratrskou pomoc“ nebyli vděčni ani po dvaceti letech okupace, protože byla založena na obhajobě totalitní ideologie a národ zbídačovala. Z toho vyplývá, že Západ si možná musí více věřit, že hodnoty demokracie a lidských práv jsou občas hodny „bratrské pomoci“—a to dokonce i tam, kde si většina obyvatel, zpracovaná diktátorskou propagandou, v okamžiku zásahu takovou „bratrskou pomoc“ nepřeje a kdy část mezinárodního společenství (ať už z opatrnosti nebo proto, že se jedná o nedemokratické státy) proti zásahu varuje.
Jinými slovy: imperialismus ve jménu totalitních režimů není totéž jako „imperialismus“ ve jménu demokracie. Ten za imperialismus mohou považovat pouze ti, kteří v podstatě hodnotám demokracie a lidských práv nevěří. Tolerance k jiným názorům je největší silou demokracie; tolerance ke zlu je ovšem její největší slabinou.
MF Dnes – 6. 12. 2002