Evropští odpůrci války v Iráku varují, že sílící americký unilaterismus, včetně možnosti preventivního zásahu proti zemi, která se zatím nedopustila otevřené agrese, je hrozbou systému mezinárodního práva a světové stabilitě. Postmoderní, sekularizované evropské demokracie odmítají jakoukoliv nadřazenost vlastních hodnot hodnotám jiným a vidí tudíž mezinárodní právo, tak jak se vyvinulo od 2. světové války, jako jedinou záruku mezinárodní stability.
Naopak mnohem méně sekulární USA, věřící ještě stále v hierarchie hodnot, jsou k existujícímu mezinárodnímu právu do určité míry skeptické tam, kde nevychází z hodnot, které považují za universální. Kritici USA namítají, že ve skutečnosti samozřejmě nejde o hodnoty, ale že mocné USA prostě nadřazují své bezpečnostní a ekonomické zájmy zájmům zbytku světa. Navíc, i kdyby o hodnoty šlo, každý systém hodnot je kulturně podmíněn a nemůže být tedy v moderním světě exportován coby „universální“.
Evropský postoj vypadá přesvědčivě. Přesto neuškodí, když se zamyslíme i nad argumentací některých politických kruhů v USA. Není totiž vůbec jisté, že poměrná stabilita v mezinárodních vztazích po 2. světové válce se odvíjí od systému mezinárodního práva. Lze argumentovat, že tomu nejprve bylo tak proto, že proti sobě stály dvě velmoci, které se navzájem držely v šachu hrozbou vzájemného zničení, a později proto, že se po rozpadu sovětské říše, vynořil jen jeden hegemon v mezinárodních vztazích.
Mezinárodní právo poměrně dobře funguje v oblasti nejrůznějších technických norem a dohod. Méně už funguje tam, kde jde o předcházení konfliktům nebo o jejich řešení. Mezinárodní společenství prostě zatím nedokázalo na globální úrovni vytvořit systém kolektivní bezpečnosti a lze argumentovat, že ho ani nevytvoří, dokud se bude skládat na jedné straně ze států demokratických a na straně druhé z autoritářských režimů.
Institucionální zastřešení mezinárodního společenství v podobě Organizace spojených národů funguje relativně dobře tam, kde rozdílné hodnotové stupnice demokracií a autoritářských režimů nehrají tak velkou roli– například při řešení některých humanitárních katastrof. Totálně selhává, když má zabezpečit, aby takové katastrofy–například genocidní občanské a jiné války–nemohly vůbec vzniknout. Jinými slovy: pokud o prevenci a řešení konfliktů rozhodují společně demokratické státy a autoritářské režimy, takové rozhodování se nemůže řídit sdílenými principy a hodnotami.
USA si tuto archaičnost a asymetričnost mezinárodních institucí uvědomují, zatímco Evropa stávající pořádek vidí jako záruku stability. Proto trvá na tom, že například útok na Irák má být nejprve schválen RB OSN. Bushova administrativa s tímto postupem sice oficiálně souhlasí, ale zároveň, zdá se, je přesvědčena, že universální hodnoty, z nichž mnohé byly koneckonců vtěleny do základních dokumentů OSN, jsou nadřazeny handrkování o řešení krizových situací mezi demokratickými a nedemokratickými režimy, jakož i nekonečnému interpretovaní již schválených rezolucí.
Odtud pramení přesvědčení některých amerických politiků, že demokratické USA, které navíc mají na zbytkem světa obrovskou převahu, mají právo jednat za určitých okolností na vlastní pěst. Na rozdíl od většiny „mezinárodního společenství“ politici okolo Bushe věří, že režimy, které ohrožují sousedy, vyvážejí terorismus a porušují masově lidská práva, nemají nárok na respektování své suverenity. Američané jsou také kupodivu více poučeni historií než Evropa; věří, že zlu je někdy třeba čelit ještě před tím, než má možnost udeřit.
Pokud by tento pohled v praxi převážil, pak se vskutku jedná o vážný zásah do systému mezinárodního práva. Osvědčil se ovšem dosavadní systém natolik, že by měl být neměnný? Vždyť nebyl nedávno schopen zastavit dokonce ani válku na jihu našeho údajně civilizovaného kontinentu a rostoucí konflikt musel být–jak jinak–nakonec vojensky „vyřešen“ právě Američany. Ti navíc museli mezinárodní právo hodně ohýbat, aby k zásahu vůbec měli „mandát“.
Amerika je dnes prostě jedinou vojensky skutečně akceschopnou demokracií v globálním měřítku. A protože je supervelmocí veskrze demokratickou, každý zásah mimo její území je výsledkem složitého vnitřního demokratického procesu. Navzdory tomu, že USA někdy jednají tak, jakoby hájily především své zájmy, Evropané by měli tedy být opatrnější, když brání například Irák nedotknutelností norem mezinárodního společenství, v němž zhruba polovina aktérů jsou státy nedemokratické.
Evropa by se také měla vážné zamyslet nad americkým předpokladem, že dlouhodobou cestou ke světové stabilitě je vedle mezinárodní diplomacie a solidarity i nekompromisní postoj vůči nebezpečným tyranským režimům, jako je právě Irák. Jedině postupná demokratizace takových režimů (které někdy musí předcházet i jejich vojenská porážka) může učinit z mezinárodního práva smysluplný nástroj, protože právo nakonec mohou plně respektovat jen demokracie.
Hospodářské noviny – 10. 1. 2003