Zvolení Václava Klause prezidentem zásadním způsobem změní českou politicko-mocenskou mapu. Rozkol v sociální demokracii se volbou prohloubil a Špidlova vláda se nyní stala de facto vládou menšinovou. Koaliční většina se smrskla na nějakých 80 hlasů, na které se premiér může skutečně spolehnout. To k vládnutí nestačí a koalice se zřejmě rozloží. Navíc v podobě Klausova Hradu vznikne nové mocenské centrum.
Kritici Václava Havla rádi poukazovali na to, že Hrad v jeho podání je zdrojem moci, která soupeří s politickými stranami. Ve skutečnosti havlovský Hrad byl především Havel sám, podporovaný velmi volným společenstvím přátel a sympatizantů, kteří byli bez nějaké vnitřní organizace rozeseti v celé společnosti, většinou ale mimo politické strany. Takový Hrad měl vliv, ale neměl skutečnou moc, která by mohla soupeřit s politickými stranami. I ty strany, které byly považovány za spojence Havla, se k němu často stavěly kriticky a rozhodně se neřídily jeho přáními.
Hrad Václava Klause může být skutečnou politicko-ekonomicko-mediální mašinérií, do níž bude patřit hradní Občanská demokratická strana, část ČSSD, a podle potřeby též komunisté, kteří Klause především pomohli zvolit. Nový Hrad má na své straně TV Nova (tedy víceméně i televizi Prima), některé noviny, jakož i vlivné finanční a podnikatelské subjekty.
Ve srovnání s tímto vznikajícím Hradem je ten Havlův lehkou vahou, do níž se sice někteří komentátoři rádi strefovali, ale která ve skutečnosti nikdy nebyla vážným soupeřem sekretariátů politických stran. Nyní bude, navzdory ujišťování nového prezidenta o jeho nadstranickosti, sídlit prodloužená ruka jednoho stranického sekretariátu přímo na Hradě a chapadla tohoto Hradu mohou zasahovat téměř všude.
V podobě tohoto Hradu mohou politická a ekonomická bratrstva, která byla po porážce ve volbách v roce 1998 částečně zatlačena do defenzívy, získat nové institucionální zastřešení. Jisté zastřešení reprezentovala i opoziční smlouva, ale to bylo jen zprostředkované. Každopádně opozičně-smluvní kohabitace těchto sil se sociální demokracií, která je chtěla původně atakovat s pomocí akce „čisté ruce“, nakonec, jak se ukázalo i v prezidentské volbě, skončila tím, že do sebe vtáhla části ČSSD. A jejich spojencem se nyní z různých důvodů stala i KSČ. Kromě národovectví je nespojuje nějaká společná ideologie, ale spojují je společné zájmy.
Výsledkem zvolení Václava Klause bude s největší pravděpodobností také odvrat od slibů politiků občanům, že by příští prezident měl být zvolen v přímé volbě. ODS, která byla dlouho proti přímé volbě, s ní nakonec souhlasila proto, že ji naprosto účelově viděla jako způsob, jak zvolit prezidentem právě Klause. Nyní, když díky svým novým spojencům dokázala Klause zvolit s pomocí parlamentu, nadšení ODS pro přímou volbu nejspíše stejně účelově vyprchá. Spolu s KSČM může ODS jakékoliv ústavní změny zablokovat.
Jestliže bylo možné Klause zvolit v současném parlamentu, ten příští ho zvolí mnohem snadněji. Nejenže bude mít prezident Klaus jako jediný kandidát potřebné zkušenosti, ale ODS navíc zřejmě výrazně posílí jak zásluhou jeho prezidentování, tak zásluhou chaosu v ČSSD. A Klaus je politikem dostatečně zkušeným na to, aby neudělal v prvním volebním období cokoliv, čím by ztratil podporu KSČM, pokud by neměl jistotu, že jí může získat jinde.
Václav Klaus i jeho Hrad tedy budou české politice dominovat nikoliv pět, ale velmi pravděpodobně deset let, a přímé volby se občané asi jen tak nedočkají. Postoj samotného Klause k této otázce bude testem toho, nakolik se skutečně změnil. Kdyby slibovanou změnu k přímé volbě podpořil, v roce 2008 do ní šel a vyhrál, mohlo by takové potvrzení jeho mandátu smazat pachuť volby, v níž se stal hlavou státu s pomocí KSČM.
Klaus ve svých předvolebních projevech sliboval, že bude politikem integrujícím a smířlivějším. Nepřímo se distancoval od některých aspektů své minulosti, což je dobře. Aby ale uspěl, a jeho zápis do historie nebyl nakonec stejně problematický jako jeho působení ve funkci premiéra, musel by se snažit, aby jako prezident neměnil názory podle okamžité potřeby, jak to v minulosti často dělal.
Musel by se také zasadit o to, aby se jeho Hrad nestal mocenským molochem a historikové tak jednou nemuseli psát o tom, že mafiánský kapitalismus vytuneloval i Hrad. Pokud by Václav Klaus nakonec dokázal být prezidentem občanské společnosti–tak jak o tom mluvil před svým zvolením–spíše než hlavou Hradu, který by reprezentoval především různé zájmové a mocenské skupiny, má šanci vstoupit do historie jako velký politik.
Hospodářské noviny – 3. 3. 2003