Volba nového českého prezidenta se stala střetem dvou proudů české politiky – těch, kteří chtěli politiku postupně zbavit klientelských vazeb a integrovat Českou republiku co nejrychleji do evropských struktur; a těch, kteří se nechtěli rozloučit s privilegii a ekonomickými výhodami stvořenými Klausovým vládnutím v letech 1992 až 1997 a posléze opoziční smlouvou. Není náhodou, že tato druhá skupina se vyznačuje nacionalismem a nedůvěrou k Evropské unii.
Volba byla také skvělou příležitostí pro Komunistickou stranu Čech a Moravy. Ta vycítila, že sociální demokracie je vnitřně nejednotná právě proto, že tzv. zemanovci, čili vlastně pohrobci opoziční smlouvy, se cítí ohroženi snahami Vladimíra Špidly dělat otevřenou a průhlednou politiku. Tito lidé nenávidí Špidlu nejenom proto, že se postavil proti politice opoziční smlouvy a tím, logicky, i proti Miloši Zemanovi, ale prostě proto, že Špidla je slušný člověk.
Jejich pokus oslabit nebo zničit Špidlu prostřednictvím prezidentské volby byl učiněn poměrně snadným tím, že Špidla se ukázal být špatným politickým taktikem. Namísto toho, aby předvídal, jaké nebezpečí mu může hrozit od lidí, jejichž ekonomické zájmy ohrožuje svým morálním „fundamentalismem“, nechal se vtlačit do uspořádání vnitrostranického prezidentského referenda, které bylo zcela otevřeno manipulaci ze strany politických šíbrů v okolí Miloše Zemana.
Ani později nedokázal Špidla náporu svých oponentů čelit. Namísto toho, aby trval hned od začátku na společném koaličním kandidátovi, nechal se přesvědčit, že kandidát ČSSD, který konkuruje kandidátovi ostatních stran vládní koalice, je řešením. Roztříštěnost vládní koalice pak znamenala, že Václav Klaus působil jako nejsilnější kandidát a jeho šance na zvolení rostly s každým kolem. Své porážce přitom Špidla mohl zabránit dokonce ještě po druhé neúspěšné prezidentské volbě, kdyby v té chvíli jednoduše začal prosazovat, aby třetí volba byla už přímá.
Tím, že ponechal volbu na dohodách v parlamentních kuloárech, pomohl Špidla vlastně stvořit koalici Občanské demokratické strany, komunistů a zemanovské části ČSSD. K nim se také pravděpodobně přidali někteří jednotlivci z Unie svobody a lidovců, jejichž zájmy Špidlova kampaň proti dědictví opoziční smlouvy také ohrožovala. Komunisté dobře pochopili, že se jim nabízí jedinečná příležitost oslabit jejich největšího soupeře na levici a zároveň zúčtovat se Špidlou, který po volbách dal přednost slabé většinové vládě s „pravicovými“ stranami před pohodlnou většinou s KSČM.
Komu je nový prezident zavázán
Václav Klaus byl zvolen nejenom s podporou postopozičněsmluvní politické fronty v parlamentu, která by byla přímou volbou značně oslabena, ale také díky neúnavné masáži obyvatel ze strany TV Nova a s ní spřízněných médii. TV Nova je napojena na finanční skupiny, které též měly zájem na zvolení Klause.
Ačkoliv Klaus v posledních týdnech přijal velmi smířlivý tón a snažil se vystupovat jako politik, který chce společnost integrovat, bude pro něho velmi těžké překročit vlastní stín. I kdyby se snažil sebevíce stát se nadstranickým sólo hráčem, jeho zvolení bylo vykoupeno mnoha obchody. Ti, kdo ho podpořili, včetně KSČM, přijdou jistě s účtem, který budou chtít zaplatit.
Hrozí tak vážné nebezpečí, že Hrad se stane vrcholkem pyramidy nejrůznějších zájmů. Každopádně Hrad bude mít obrovskou moc, protože prezident Klaus bude mít za sebou nejen svou vlastní hradní ODS, ale také KSČM a „zemanovskou“ část ČSSD. Navíc bude mít podporu TV Nova i nejrůznějších zájmových a ekonomických skupin. V české politice tak může vzniknout další mocenské centrum, které bude – na rozdíl od Hradu Václava Havla – skutečným rivalem vlády a dalších institucí.
Klaus bude také mít problémy přenést se přes svou minulost v zahraniční politice. Jeho euroskeptické výroky ho učinily velmi nepopulárním v Evropě, jeho odpor k intervenci na Balkánu nepopulárním zase v USA. Současná slovenská vláda si dobře pamatuje jeho podporu pro Vladimíra Mečiara, zatímco Poláci mu nezapomněli rozbití visegrádské skupiny. V Rakousku a Německu je negativně zapsán kvůli hysterii, kterou rozpoutal před loňskými parlamentními volbami okolo Benešových dekretů.
Jinými slovy: Klaus nemá skutečné přátele v zahraničí a bude mít nesnadný úkol, pokud se bude chtít stát politikem, kterého v zahraničí respektují. Každopádně Česká republika může zapomenout na zahraničněpolitickou popularitu, kterou jí přinášel Václav Havel.
Co bude dál
Zvolení Klause mění zásadním způsobem politickou mapu České republiky. Vládní koalice byla jeho vítězstvím značně oslabena a nakonec se rozhodla požádat o hlasování o důvěře.
Stejně oslaben je i Vladimír Špidla, jehož pozici v ČSSD příliš neposílí ani případné vítězství na sjezdu strany na konci března, pokud se Špidla nedokáže zbavit „zemanovců“. K tomu by ale potřeboval zřejmě být v silnější pozici, než ve které ho zanechala porážka vládní koalice v prezidentské volbě.
Situace ČSSD je o to složitější, že zvolení Klause značně posílilo komunisty. Ti sice musí na jedné straně vysvětlit svým voličům, proč strana podpořila politika, který byl pro KSČM po mnoho let ztělesněním všeho „kapitalistického“ zla, ale zároveň mohou těžit z toho, že mnoho levicových voličů je poměry v ČSSD natolik znechuceno, že mohou nakonec přejít ke komunistům. KSČM by se za určitých okolností dokonce mohla stát nejsilnější stranou na levici.
Takový vývoj by samozřejmě posílil ODS, která by se stala jedinou skutečnou hrází proti tentokrát skutečnému levicovému nebezpečí. ODS navíc bude posilovat už proto, že má nyní svého prezidenta, a proto, že ČSSD se jeví být momentálně velmi slabá.
Václav Klaus tak má šanci být českým prezidentem příštích deset let. Ačkoliv se před volbami všechny politické strany dohodly, že uzákoní přímou volbu prezidenta, ODS nyní nemá žádný důvod na přímou volbu přistoupit. Ví velmi dobře, že Klaus má mnohem větší šance být zvolen parlamentem v roce 2008, než měl ve volbě nynější. Nejenže ODS bude zřejmě silnější po parlamentních volbách v roce 2006, než je nyní, ale Václav Klaus bude také nejvýraznějším kandidátem, neboť už za sebou bude mít pět let prezidentských zkušeností.
Pokus pročistit českou politiku a zbavit jí klientelských struktur, provincialismu a cynismu se odkládá možná až o jedno desetiletí. K dovršení díla započatého Špidlou po parlamentních volbách v roce 2002, chyběly už jen dva krůčky – volba prezidenta, který by pokračoval v havlovské tradici, a vstup do EU. První krok se nezdařil. Nezbývá jen doufat, že tento neúspěch také nezmaří krok druhý.
Mosty – 11. 3. 2003