První místopředseda Občanské demokratické strany Jan Zahradil v článcích v tisku tvrdí, že zvolením Václava Klause nastává nová éra v české politice. Kdybychom si přečetli jenom tuto větu, mohli bychom se naivně domnívat, že Zahradil mluví o slibech Klause být prezidentem smířlivým a nadstranickým, prezidentem celé občanské společnosti. Ve skutečnosti Zahradil mluví o pravém opaku!
První místopředseda ODS vykresluje nástup Václava Klause jako vyvrcholení těžkého boje mezi těmi, kteří chtějí dělat standardní politiku a těmi, kteří v minulosti chtěli prý dělat především nepolitickou politiku. Největší ránu na naší politické scéně prý utrpěla Klausovým zvolením „Strana Pravdy a Lásky“ –konglomerát jedné části mediálních, intelektuálních, politických, ale i ekonomických elit, který se koncentroval v 2. polovině 90. let okolo pražského Hradu a Václava Havla a získal poměrně značnou moc.
Zvolení Klause by podle Zahradila mohlo znamenat postupné zlepšení neutěšeného stavu v našich, především veřejnoprávních médiích, protože představitelé „Pravdy a lásky“ byli prý přímo napojeni na některá média. První místopředseda mocné strany pak dodává tomuto zjištění inkvizitorský nádech: Odpovědní pracovníci v těchto médiích ztratili po prezidentské volbě jak důvod, tak i motivaci nadále poskytovat představitelům Pravdy a lásky“ privilegované postavení, neboť z jejich více či méně skryté podpory nemohou již nic vytěžit. Existuje tedy určitá naděje, že některá média se konečně po letech začnou doopravdy chovat podle zásady „všichni jsou si rovni“.
Zahradilovu podivuhodnou úvahu lze uchopit na několika rovinách. Tak především, pokud si toto vše Zahradil slibuje od zvolení Klause prezidentem, buď Klaus v předvolebních projevech pouze politicky pábil (a ve skutečnosti se bude chovat jako dřív), nebo si nyní lže do kapsy Zahradil.
Ještě více znepokojivá je skutečnost, že Zahradil zcela zřejmě vidí demokracii jako třídní boj mezi politiky a občanskou společností. Demokracie podle čelného představitele občanských (!) demokratů (!) zcela evidentně není otevřené střetávání názorů, ale souboj o to, kdo dokáže koho vytlačit z veřejného prostoru, nebo, řečeno lidově, „kdo komu dokáže zavřít hubu“.
Tímto nepřítelem, kterého je třeba umlčet, nejsou například komunisté, jak by si někdo mohl naivně myslet, ale „Strana Pravdy a Lásky“! Co na tom, že ve skutečnosti ani neexistuje, neboť je to jen hanlivý výraz pro společenství lidí mimo politické strany, kteří v minulosti protestovali proti některým politickým praktikám, zejména proti opoziční smlouvě. Tyto lidi nepojila nikdy žádná organizace, byli to prostě a jednoduše intelektuální kritici různých prohřešků stranických politiků–tedy zcela legitimní segment veřejné politiky fungující jako zdravý korektiv. To, že většina z nich ctila prezidenta Havla, a že on se občas stýkal s některými z těchto lidí, je nyní vydáváno za jakési institucionální spojení rovnající se téměř útoku na demokracii!
Zahradilův popis situace je navíc naprosto licoměrný. Vždyť ODS má za sebou už delší dobu nejmocnější soukromou televizi v zemi i její menší sestřenici, jakož i několik časopisů a novin. Evidentně je to tomuto politickému Otesánkovi málo, takže nyní, když se údajně lámou mocenské poměry v zemi, přispěchá její první místopředseda se skrytým varováním „odpovědným pracovníkům“ těch médií, zejména veřejno-právních, která by snad nadále chtěla dávat prostor kritikům.
ODS se tak evidentně vůbec nepoučila z krize okolo České televize v roce 2000. Nebude mít klidu, dokud nebude mít rozhodující slovo i v ČT a dalších médiích, které nemá ještě ve svém táboře. Bohužel Zahradil docela správně kalkuluje s tradičním českým oportunismem. Nejprve vykreslí zlom mocenských poměrů a pak „odpovědným pracovníkům“ v médiích naznačí, aby se chovali „rozumně“. Někteří ho jistě—pro jistotu—vyslyší.
Tento téměř třídní souboj s jistou částí občanské společnosti je hrozivý i proto, že se odehrává v době, kdy ODS a komunisté—tedy dvě strany mezi kterými by měl jakýsi třídní souboj probíhat—jednají v dojemné shodě. Miloš Zeman, dokud ještě byl pronikavým kritikem jak komunistů tak ODS, by nám vysvětlil, že toto spojení pravicového a levicového bolševismu není překvapující.
Pro demokraty je Zahradilův výron bolševismu i přesto šokující. V jeho vidění světa jsou na jedné straně politické strany–zejména ty, které dosadily na Hrad nového prezidenta–a na druhé straně jejich kritici. Ty je třeba umlčet. Tito nikým nevolení, nikomu neodpovědní elitáři nemají mít právo šťourat se ve věcech, na které „odpovědným pracovníkům“ v médiích mohou dát přece nejlepší odpověď samotní politici–a to především z těch stran, v jejichž prospěch se monetárně lámou mocenské poměry.
MF Dnes – 13. 3. 2003