Ve Spojených státech roste během současné irácké krize nespokojenost s tím, co USA vidí jako neschopnost Organizace spojených národů účinně řešit mezinárodní krize. Začínají se množit hlasy, že role i struktura OSN musí být důkladně revidovány, nebo že by USA měly organizaci opustit.
Ani zastánci OSN v její dnešní podobě nepopírají, že rozhodovací mechanismy v OSN jsou poněkud archaickým dědictvím druhé světové války. Týká se to především Rady bezpečnosti, v níž mají stálé místo s právem veta USA, Velká Británie, Francie, Rusko a Čína—tedy nejmocnější země, které z války vzešly jako vítězové. Kterákoliv z těchto zemí může teoreticky zablokovat jakékoliv řešení mezinárodních krizí, s nímž nesouhlasí.
Téměř šedesát let od skončení 2. světové války se toto rozdělení rolí v mezinárodním společenství ukazuje jako problematické. Zatímco například „vítězná“ Čína je ještě stále zemí autoritářskou, a politický systém ve vítězném Rusku je spíše jen papírovou „demokracií“, poražené Německo a Japonsko jsou dnes nejen demokraciemi ale i světovými hospodářskými velmocemi.
Zásadním způsobem se změnila i Evropa, která se postupně transformuje v politickou unii. Zatímco ale sjednocující se Evropa má v RB OSN dva stálé zástupce s právem veta, například demokratická Indie–druhá nejlidnatější země a pátá největší ekonomika světa, která vlastní stejně jako stálí členové RB OSN jaderné zbraně–stálé zastoupení nemá. Stálé místo v RB OSN nemají ani země, které by reprezentovaly kontinenty, jako je Afrika nebo Jižní Amerika.
OSN se v rámci možností osvědčila při řešení následků humanitárních katastrof, ale takovým katastrofám často nedokáže účinně předcházet. Tomu brání nejen již zmíněná archaická struktura některých rozhodovacích procesů, ale také skutečnost, že právo veta nebo hlas v RB OSN mají vedle zemí demokratických—které musí respektovat vůli svých občanů—i autoritářské země, v nichž se občanů nikdo na nic neptá.
Pokud by například RB OSN byla zreformována tak, že by se jejími členy na základě jasných kritérií mohly stát jen demokratické země zastupující všechny kontinenty, byly by USA nyní v těžké defenzivě, pokud by se ostatní členové rady postavili proti plánům řešit krizi v Iráku vojensky. V současné situaci mohou USA s jistou dávkou legitimity argumentovat, že při obraně svých národních zájmů nemají důvod respektovat rozhodnutí orgánů, v nichž zasedají představitelé nedemokratických režimů. Mohou tak nepřímo zpochybnit i mandát demokratických států, jako jsou Francie a Německo.
Kdyby v RB OSN byla zastoupena Evropská unie jen jedním hlasem, mělo by to též své výhody. Například v současné krizi by Evropa nejprve musela zformulovat společný postoj k americkému stanovisku a tento postoj pak hájit jedním hlasem nejen v OSN. USA, které se ve vztahu k Evropě občas řídí heslem „rozděl a panuj“, by jen těžko mohly společné mínění EU zpochybnit. Už samotná existence tohoto společného evropského hlasu by donutila Evropu, aby postupovala razantněji směrem k vytvoření společné obranné a zahraniční politiky.
Toto jsou ovšem jen hypotetické scénáře. V praxi je současná OSN těžkopádná a řídí se mezinárodním právem, které bylo vytvořeno pro potřebu vztahů, včetně konfliktů, mezi státy. Současní američtí kritici OSN namítají, že USA musí v boji s terorismem jednat pružně a nemůže se na OSN spoléhat. Každopádně je jasné, že válka s Irákem bez mandátu OSN bude mít mnohem vážnější důsledky pro OSN než pro nejmocnější zemi světa. Stačí jen připomenout, že USA hradí zhruba čtvrtinu výdajů této organizace.
Právo – 18. 3. 2003