Válka v Iráku není pouhou epizodou na velkém plátně historie. Je to politické zemětřesení vyprodukované tektonickým zlomem mezi dvěma historickými epochami. Před našima očima vzniká nový světový pořádek, který si vynucuje proces globalizace a s ním související šíření nových, často nebezpečných technologií.
Zánik bipolárního světa před třinácti lety urychlil tvorbu nového světového pořádku, ale nebyl jeho skutečnou příčinou. I samotný rozpad bipolárního světa byl do značné míry důsledkem procesu globalizace, doprovázeného rozšířením technologií post-industriálního věku. Totalitní režimy ve východní Evropě se zhroutily, protože už nebyly schopné ekonomicky soutěžit a odolávat náporu nových komunikačních technologií.
Bipolární svět v sobě obsahoval jistou racionalitu. Nejenže samotný komunistický systém byl do značné míry výsledkem západního racionalismu (i když nakonec jen jeho slepou odnoží), ale byl také pevně spojen s národními státy. Ty se navzdory komunistické ideologii chovaly od 2. světové války víceméně racionálně. Dva proti sobě stojící bloky byly schopny udržovat mír s pomocí doktríny zaručeného vzájemného zničení. Oba také měly sítě „klientů“ ve třetím světě, kde zároveň vykonávaly účinnou kontrolu, pokud šlo o šíření zbraní hromadného ničení a dalších ničivých technologií.
Svět, který se vynořil z trosek bipolárního světa, je často mylně popisován tak, že mu dominuje jen jedna supervelmoc, která má imperialistické ambice, nebo si chce hrát na světového četníka. Ve skutečnosti je nová situace ve světě mnohem složitější a nebezpečnější.
Moderní technologie mají dvojí tvář. Na jedné straně přinášejí svobodu a uvolňují tvůrčí potenciál, takže ohrožují nepružné autoritářské systémy; na straně druhé se používají ve vojenství, kde mají stále větší ničivou sílu a jsou stále snadněji dostupné. Nepůsobí také všude stejně; jejich demokratizační účinky ve společnostech založených na kmenové mentalitě nebo teokratickém uspořádání jsou pomalejší a více dvousečné, než byly v komunistických státech odchovaných evropskou kulturou.
Pokud se tyto technologie nemají stát vážnou hrozbou, musí fungovat buď pod demokratickou kontrolou nebo alespoň v politickém prostředí, které se chová racionálně. Řečeno jinak, západní svět stvořil technologie, které mohou být smrtelným nebezpečím právě pro západní svět, pokud budou v rukách států nebo skupin, které buď nejsou demokratické, nebo se nechovají racionálně.
Po zhroucení bipolárního světového četníka se opakovaně objevovala varování, že se zbraně hromadného ničení mohou dostat do nepovolaných rukou. Až do 11. září 2001 byly za takové nepovolané držitele nebezpečných technologií považovány především některé diktátorské režimy. V jejich případě bylo ale možné věřit, že se budou chovat racionálně—tedy, že jim pud sebezáchovy nedovolí použít zbraní hromadného ničení, protože by samy byly vzápětí zničeny.
Po 11. září tato logika neplatí. Teroristické organizace ukázaly, že jsou schopny zasáhnout kdekoliv na světě. Režimy, které z různých důvodů nenávidí Západ, ale neodvážily by se použít zbraně hromadného ničení, pokud nechtějí spáchat sebevraždu, mají nyní ve světovém terorismu všehoschopného, anonymního doručitele zkázy. Demokratizace režimů, které mohou zbraně hromadného ničení získat a poskytnout teroristům, nebo poskytují teroristům zázemí, se tak stala bezpečnostním imperativem.
Tento sebezáchovný instinkt je kvůli 11. září mnohem silnější v USA, než ve zbytku západního světa. Ve skutečnosti jsme ohroženi všichni, jenomže Evropané si to odmítají připustit. Stále ještě věří, že s nedemokratickými režimy lze vést racionální diskusi, a pokud ne, je třeba je trestat podle mezinárodního práva. Američané stávající mezinárodní právo vidí jako problematické, protože to si s propojením mezinárodního terorismu a fanatických diktátorů, kteří mohou mít zbraně hromadného ničení, neví rady.
Nový světový pořádek, který se pokoušejí USA nastolit, vychází z přesvědčení, že jedinou obranou proti smrtelnému nebezpečí ničivých technologií v rukou autoritářských režimů spolupracujících, reálně nebo potenciálně, s teroristy je demokratizace takových režimů nebo jejich vynucené otevření mezinárodní kontrole. Jinými slovy, globalizace—poté, co zasáhla ekonomiku, politiku, komunikaci a vědu—nyní vtrhla do oblasti mezinárodní bezpečnosti. Supermoderní technologie mohou být prospěšně pouze v kombinaci s demokracií, či alespoň vynuceným racionálním chováním aktérů mezinárodních vztahů. V opačném případě nám hrozí Armagedon.
Mírně krácená verze tohoto článku vyšla pod názvem „Tahle válka není epizodou“ v Mladé Frontě Dnes, 27.3.2003
27. 3. 2003