Referendum, v němž mají 13. a 14. června občané České republiky rozhodnout o vstupu země do Evropské unie, zatím nevzbuzuje příliš mnoho emocí. Mnohem více pozornosti přitahují témata, jako je plánovaná reforma veřejných financí nebo výměna ředitele největší soukromé televize v zemi. O referendu se sice píše a mluví, ale tón diskuse je vesměs suše věcný, místy nudný.
Vstup do Evropské unie přitom bude v konečném součtu pro českou společnost znamenat nekonečně více než například to, kdo stojí v čele Nova TV. Vstup pocítí nejen české hospodářství, politika či právní systém, ale zcela konkrétně i každý občan. Bude se nám nabízet mnohem více příležitostí, ale také nás čeká větší konkurence. Změny, které vstup do unie přivodí, v několika letech zásadním způsobem ovlivní fungování státní administrativy, policie, možná i armády.
Důvodů, proč—stejně jako ve většině kandidátských zemí, kde se zatím referenda o vstupu do EU konala—je česká veřejnost k otázce členství v unii poměrně vlažná, je několik. Především mnoho lidí bere vstup do unie jako hotovou věc. Referendum chápou jen jako formalitu. Podporují je v tom nejen průzkumy veřejného mínění, které ukazují, že zastánců vstupu je výrazně více než odpůrců, ale také skutečnost, že české referendum nevyžaduje pro svou platnost překročení padesátiprocentní hranice voličské účasti.
Dalším důvodem je skutečnost, že se proces přibližování stal pro většinu Čechů jen jakýmsi administrativním úkonem, o který se starali politici, ale který nebyl doprovázen skutečně hlubokou veřejnou debatou. Vinu za tento vývoj nenesou jen politici, ale také slabá občanská společnost. Vina je též na straně médií. Většina z nich nebyla schopná prezentovat otázky spojené se vstupem natolik zajímavě, aby zaujala větší množství občanů.
Problémem je ovšem i samotná EU. Z procesu evropské integrace jakoby se v posledních letech vytratil jakýkoliv hlubší étos. Dokonce i jednání Konventu, který má připravit budoucí evropskou ústavu, je nanejvýš nudným představením, kterému nikdo, kdo ho sleduje zvenčí, pořádně nerozumí.
Proces rozšíření nebyl současnými členy EU prezentován především jako velká historická šance, která má nejen ekonomické a sociální, ale také obrovské politické dopady. Téměř žádný západoevropský politik se nechopil příležitosti stát se vlajkonošem procesu, o kterém se—přes všechnu jeho současnou šeď a nudnost—bude jednou psát v knihách historie jako o revoluci v historii kontinentu.
Mnozí Češi vnímají, že samotná současná EU se rozšiřuje bez nadšení, téměř proti své vůli. V EU nás nevítá nadšeně téměř nikdo, kromě těch evropských politiků, kteří to mají v popisu práce. Byl-li ale celý proces zredukován jen na jakousi historickou nutnost, která se uskutečňuje především prostřednictvím těžko srozumitelných administrativních procesů, těžko může někdo očekávat, že Češi—podobně jako obyvatelé ostatní kandidátských zemí—budou před referendem hýřit nadšením.
A pak je tu ještě jeden rys typicky český—pocit, že jsme ze všech kandidátů na členství zemí neevropštější, že se nám téměř děje jakási historická křivda, když vůbec musíme o členství pracně usilovat. EU by měla být šťastná, že se staneme jejím členem.
Tento postoj v politice nejlépe vyjadřuje Občanská demokratická strana. Její dřívější předseda a nynější prezident země Václav Klaus už v první polovině devadesátých let odmítal například visegrádskou spolupráci, protože měl zato, že se Češi nemají na svém pochodu do Evropy nechat zdržovat „méně úspěšnými“ sousedy. I ve vztahu k EU se Klaus často choval tak, jakoby Česko nevstupovalo do EU, ale naopak.
Později se pocit, že víme mnoho věcí lépe než samotná EU, přetransformoval v politice ODS do neustálé kritiky unie. Ta je prý byrokratická, socialistická, trpí demokratickým deficitem. Hrozí nám nebezpečí, že se v evropské kávě rozpustíme jako kostka cukru a ztratíme svou identitu. Namísto pokorného usilování o to, abychom odstraňovali hluboké šrámy zanechané komunismem v úsilí stát se členem velmi prestižního, demokratického a bohatého klubu, se z nitra nejsilnější pravicové strany neustále šířily pochyby o smyslu celého projektu.
Není tedy divu, že mnoho občanů má před referendem k historické šanci, kterou členství v EU znamená, vlažný a ambivalentní vztah. Pokud půjdou volit a řeknou členství „ano“, mnoho z nich tak učiní bez nadšení. Mnoho z nich bude uvažovat jako Václav Klaus: v členství je těžké najít něco pozitivního, ale nemáme alternativu. Do EU musíme stejně, jako nakonec musíme na hřbitov.
Svůj díl viny na vlažnosti postojů mnohých občanů mají ale také současné vládní strany. Ty, zejména pak sociální demokracie, zredukovaly proces přibližování na administrativní kroky, které se málokterý politik pokoušel osvětlit v širším kontextu. I samotná kampaň, kterou vláda před referendem sponzoruje, je málo nápaditá a nudná, zvážíme-li, o jak velkou událost se ve skutečnosti jedná. To může negativně ovlivnit voličskou účast.
Ačkoliv formálně nezáleží na počtu občanů, kteří se referenda zúčastní, nízká volební účast může mít závažné dopady. Tak především, čím nižší účast bude, tím více se prosadí hlasy komunistů, kteří jsou oficiálně proti vstupu do EU. Komunističtí voliči jsou disciplinovaní a k volebním urnám přijdou. Stejně jako v minulých parlamentních volbách tak může být síla komunistického voličstva silně nadhodnocena nízkou volební účastí.
Nízká účast by také snížila legitimitu výsledku. Pokud by hlasovala méně než polovina voličů, jistě bychom o tom v budoucnosti mnoho slyšeli od stran, které mají k EU vlažný nebo záporný postoj—tedy od ODS a KSČM. Zejména ODS by také mohla argumentovat, že nízká účast v referendu znamená, že čeští občané mají problém s tím, jak unie dnes vypadá a kam směřuje.
Už nyní se ozývají v ODS hlasy, že by se mělo za rok konat další referendum, tentokrát o evropské ústavě. Místopředseda strany Jan Zahradil tvrdí, že evropská ústava–tak jak se práce na ní vyvíjí v Konventu–potvrdí směřování unie k federaci, či dokonce vytvoření evropského superstrátu. A ODS otevřeně říká, že do unie chce i proto, aby mohla aktivně pracovat na demontáži politické unie. Nesouhlasí například ani se společnou zahraniční a obrannou politikou, která je přitom již nyní oficiálně zakotvena v existujících smlouvách jako jeden ze tří pilířů Evropské unie.
Václav Klaus před časem dokonce prohlásil, že referendum o členství nemá smysl, protože většina občanů stejně bude hlasovat „ano“. Spíše by prý dávalo smysl referendum o tom, jakou unii by si čeští voliči přáli. Takovou, v níž se prohlubuje politická integrace, nebo takovou, která by byla spíše rozvolněným společenstvím národních států, jejichž spolupráce je zejména ekonomická?
Po svém zvolení prezidentem Klaus dokonce svolal schůzku nejvyšších ústavních činitelů, kde chtěl domluvit společný postup v této věci. Jak se dalo předpokládat, neuspěl. Strany vládní koalice podporují prohlubování další integrace a navíc chápou, že se Česká republika nemůže oficiálně vymezovat proti integračním procesům, které jsou již zakotveny v současných dokumentech unie. Znamenalo by to, že se snažíme vstoupit do jiné unie než té, s níž jsme celá léta vyjednávali.
V rozhodování jednotlivých občanů o tom, zda volit „ano“ nebo „ne“ bude nakonec hrát velkou roli jejich konkrétní situace. Ti, kteří si věří a v EU vidí především možnost naplnit své ambice, budou hlasovat pro vstup. Ti, kteří se obávají evropské konkurence, vyšších cen, nebo dopadů vstupu na sociální politiku, budou spíše proti. Nemalou skupinu euroskeptiků též tvoří podnikatelé, kteří si nepřejí standardní právní prostředí a bojí se ruky zákona.
Podle průzkumů veřejného mínění existuje v české společnosti ve vztahu k EU jasný generační předěl. Většina mladých lidí vidí EU jako příležitost, jako otevřenou výzvu. Mnoho členů starší generace si tolik nevěří. To samé platí o rozdílech mezi lidmi s vyšším a nižším vzděláním.
Pokud jde o politiku, je jasné, že vstup bude úspěchem především pro vládní koalici, která členství jednoznačně podporuje. Bude také porážkou pro KSČM, protože ta se po právu obává, že vstupem ztratí něco ze svého současného postavení. To je založeno především na strašení občanů cizími vlivy, sudetskými Němci, nadnárodním kapitálem či globalizací. Po vstupu do EU mnoho lidí rychle zjistí, že všechny tyto hrozby nejsou tak strašné, jak se jeví nyní, dokud je Česká republika za branami EU.
Vstup do EU také bude výzvou pro ODS. Vlažný postoj k unii, který reprezentuje její centrální vedení, totiž nekoresponduje s realitou, v níž se pohybují její regionální politici. Ti vědí, že EU je pro ně příslibem dotací a dalších druhů pomoci. „Socialistické přerozdělování“, které ODS tak ráda kritizuje, je pro mnohé starosty a hejtmany tou nejlepší šancí k pozvednutí ekonomické úrovně jejich regiónů. ODS přitom ovládá většinu radnic velkých měst a většinu regiónů.
Jisté je, že česká veřejnost nemůže očekávat nejméně od poloviny českých politiků to, co zažila slovenská veřejnost. Tedy nabádání téměř celé politické elity, aby lidé šli volit, aby si uvědomili, o jak velkou historickou šanci se jedná.
Ani prezident Klaus, ani vrcholoví politici ODS, ani politici KSČM nebudou zřejmě nikoho aktivně vybízet k hlasování, ani nebudou aktivní součástí přesvědčovací kampaně. To je škoda, protože se v těchto postojích ukrývá mnohé z toho, co můžeme očekávat od vztahů s EU poté, až se Česká republika stane členem.
Mosty – 2. 6. 2003