Vojenský zásah v Iráku není projevem pyšné expansivnosti západní civilizace, ale spíše nepřímým důsledkem skutečnosti, že se chytila do vlastní pasti. Západní industriální civilizace vytvořila technologie, které jsou schopny nejen sloužit pokroku, ale také zabít najednou statisíce i milióny lidí.
Zbraně hromadného ničení bývaly dostupné jen nejbohatším zemím. Nyní je poměrně snadno získají i režimy, v jejichž rukou se stávají smrtelným nebezpečím právě pro civilizaci, která je zplodila.
Euroatlantická civilizace, zejména USA, čelí reálné možnosti, že zbraně, které sloužily především k odstrašení Sovětského svazu (s užitím se počítalo jen v naprosto krajním případě), by mohly použít režimy nebo organizace, které vede militantní fanatismus mnohem intenzivnější, než byl ten sovětský.
Komunistické režimy byly v konečném součtu racionální – nechtěly spáchat sebevraždu, ke které by použití těchto zbraní proti Západu vedlo. To není ale možné říci o režimech, které jsou ovládány náboženským fanatismem a navíc spolupracují s organizacemi, pro které je nábožensky motivovaná sebevražda bojem se západním satanem. Západ nevěděl, jak tomuto druhu fanatismu čelit už v době, kdy se omezoval jen na Střední východ.
Jedenáctého září 2001 teroristické sítě, používající sebevraždu jako zbraň, ukázaly, že dokážou udeřit přímo v srdci USA. Američané si uvědomili, že závodí s časem. V něm jim nepomáhá nepružná struktura mezinárodního práva a institucí vytvořených pro řešení konfliktů mezi vesměs racionálně jednajícími národními státy.
Doktrína vzájemného zaručeného zničení, která odrazovala Sovětský svaz a která drží na uzdě Čínu, v případě teroristů nefunguje. Nepřátelské režimy jim mohou poskytnout zbraně anonymně. Bez dalekonosných nosičů se sice rovná jejich užití sebevraždě i pro útočníky, to jim ale nevadí.
USA se po 11. září rozhodly, že zřejmě jediný způsob, jak aspoň částečně zaručit, že se tato noční můra nenaplní, je zbavit se režimů, které mohou způsobit reálnou smrtelnou hrozbu západní civilizaci.
Na seznamu nebyl jen Irák, ale všechny režimy, které by se mohly chovat tak neracionálně, že by byly schopny zbraně hromadného ničení samy použít proti Západu nebo je poskytnout teroristům.
Navíc se USA rozhodly, že není vždy možné čekat na absolutní důkazy o existenci těchto zbraní a vůbec ne na okamžik, kdy by byly použity. To je důvod, proč se najednou mluví o preventivní válce.
S tím je také spojena snaha demokratizovat Irák. Není to chápáno jako vývoz dobra, ale bezpečnosti. Američané věří, že režimy i s třeba jen částečnou demokratickou vládou jsou racionálnější než fanatické tyranie. Nukleární zbraně v rukou polodemokratického Pákistánu nebo demokratické Indie nejsou stejným nebezpečím, jakým by byly v rukou Libye nebo Sýrie.
V tomto kontextu dává smysl i postup vůči Severní Koreji. Ta je režimem totalitním, ale v podstatě racionálním. Užití prostředků hromadného ničení by vedlo k jejímu zničení. A něco takového nemají komunističtí vůdci, na rozdíl od náboženských fanatiků, v úmyslu. Otázkou tak spíš je, jak zabránit, aby zbraně neposkytli teroristům.
To, s čím bojují USA, je v konečném součtu důsledkem neodpovědnosti vlastní civilizace. Myslitelé dávno varovali, že rozvoj technologií bez morálního kontextu může skončit katastrofou. Západní civilizace naštěstí byla po druhé světové válce schopna postupně přijmout demokratické zřízení, které svou podstatou téměř vylučuje vzájemné války. Nebyla zatím ale schopna zabránit šíření těchto zbraní do diktátorských islámských režimů. Snaha tyto země násilně zdemokratizovat (a tím zracionalizovat) vojensky či politickým tlakem může nakonec být už jen marným závodem s časem proti démonům, které jsme sami stvořili.
Hospodářské noviny – 6. 6. 2003