Jedním z nejčastějších argumentů euroskeptiků proti myšlence evropskéintegrace je údajný demokratický deficit Evropské unie. Ve skutečnosti
je to, co někteří označují jako demokratický deficit zapříčiněno tím,
že EU se po zhruba padesáti letech od spuštění komplikovaných
integračních procesů nachází v bodě, kdy je z ústavních hledisek
hybridem, který v sobě kombinuje prvky mezivládní spolupráce,
konfederace a federace. EU je ovšem hybridem především proto, že je společným projektem mnoha demokratických hráčů v podobě národních států, které neustále, v pracné demokratické diskusi, hledají cesty k jejímu vylepšování.
Zároveň je ale EU založena na hlubokém respektu k vládě zákona i k
právům jedince a menšin. Tyto svobody jsou kodifikovány v nejrůznějších
evropských konvencích i dalších dokumentech a chráněny nejen členskými
státy ale též evropskými soudními institucemi.
Pro překonání demokratického deficitu existují vlastně jen dvě
radikální řešení. První by spočívalo ve vrácení integračních procesů
zpět k bodu, kdy unie byla víceméně ještě jen společenstvím suverénních
států svázaných mezivládními dohodami. Šlo by tedy o jakési anulování
té integrační fáze, kdy členské státy postupně začaly odevzdávat na
unijní úroveň významné části jejich suverenity a EU začala získávat
charakteristiky federace.
Druhý by pak spočíval v pohybu směrem ke skutečnému federálnímu
uspořádání. Legislativní činnost a kontrola exekutivy by v takovém
uspořádání patřily přímo volenému Evropskému parlamentu a výkon moci by
patřil evropské vládě, která by fungovala pod hrozbou vyslovení
nedůvěry. Evropa by též měla svého prezidenta a ústavu. Vlády a
exekutivy entit, z nichž by se Evropská federace skládala, by s ní byly
v podobném vztahu, jaký mají státy americké unie k orgánům federálním.
Proces částečného odevzdávání suverenity národních států na nadnárodní úroveň EU byl od začátku společným demokratickým dílem
členských zemí, které mu i přes různé obtíže zůstaly věrny nejenom
proto, že evropská integrace po staletích válek zajistila
bezprecedentní mír a stabilitu na kontinentu, ale též proto, že je pro
ně téměř po všech stránkách výhodný. Národní politické elity, které
integrační kroky vyjednávaly, byly vždy plně podrobeny domácí
demokratické kontrole ze strany svých občanů. Nemohly nikdy prosazovat
kroky, které by byly v zásadním rozporu s veřejným míněním a vůlí
voličů. Navíc v některých zemích se občané k zásadním integračním
krokům mohli vyjádřit v referendech.
Podíváme-li se na tzv. demokratický deficit EU podrobněji, vidíme, že
je ve skutečnosti mnohem menší, než ho líčí ideologicky motivovaní
kritici evropské integrace. Skutečnost, že nejvyšší orgány unie,
zejména Komise, v sobě kombinují výkonnou, zákonodárnou a někdy dokonce
i soudní moc, samozřejmě popírá pravidla o základním rozdělení mocí,
jak je známe z úrovně národních demokracií. Toto křížení mocí v rukou
nejvyšších unijních orgánů není ideální, ale zároveň se nejedná o cosi,
co by existovalo mimo rámec demokratických procesů. Všechny unijní
instituce, které nemají přímý mandát od voličů (i všechna rozhodnutí
těchto institucí), jsou na různých úrovních podrobeny permanentní
kontrole ze strany legitimních demokratických institucí členských států
a, ve vzrůstající míře, i ze strany Evropského parlamentu.
Samotná Komise je sice nevoleným orgánem, ale její členové jsou podle
přesného klíče, určeného na základě smluv o evropské integraci,
jmenováni národními vládami. Jednotliví komisaři tak zastupují nejenom
zájmy EU ale jsou i zástupci svých národních států. Jmenování
jednotlivých komisařů členskými státy se odehrává v kontextu
demokratických domácích procedur toho kterého členského státu. Složení
Komise, jako celku, je pak schvalováno Evropským parlamentem, který ji
také za určitých okolností může jako celek odvolat.
Ani často kritizovaná evropská byrokracie ve skutečnosti není tak
velkým problémem, jak se tvrdí. Například Komise zaměstnává přibližně
22 tisíc úředníků, což je méně než počet úředníků pracujících pro
pařížskou radnici! Byrokratický aparát zajišťující chod Rady,
Evropského soudního dvora, EP a dalších institucí se též počítá řádově
v desetitisících. Jinými slovy, často vysmívaný byrokratický „moloch“
EU čítá řádově několik desítek tisíc úředníků. Chod americké federace,
která má o sto milionů obyvatel méně než EU, zajišťuje více než 3
miliony federálních úředníků!
Zajímavý pohled na tzv. demokratický deficit Evropské unie nabízí
americký politolog Fareed Zakaria ve své knize nazvané „Budoucnost
svobody.“ Tvrdí, že často kritizovaný „demokratický deficit“ EU by byl
problémem pouze v případě, že by se jednalo o deficit ústavního
liberalismu. Ústřední orgány EU sice nejsou přímo voleny občany EU
(jejich moc je delegovaná národními demokraciemi), ale EU jako celek je
zároveň založena na hlubokém respektu k ústavnímu liberalismu. Tedy na
respektu k právům jedince a menšin. Důležité také je, že ústřední
orgány EU, které nepodléhají „tyranii většiny“, mohou prosazovat
opatření, která si politické elity národních států často nedovolí
přijmout, protože se obávají příštích voleb. EU je tak dobrým příkladem
demokratického uskupení, v němž je celá řada důležitých rozhodovacích
pravomocí demokraticky delegována na instituce, jež nepodléhají
bezprostřednímu tlaku většinového rozhodování, ale zároveň se řídí
zásadami ústavního liberalismu (které dále pomáhají prohlubovat) i
zásadami rozumného, kvalifikovaného spravování věcí veřejných (good
governance).
Demokracie v Evropské unii – Semináře:
ANO pro Evropu, Praha +
Mladí Evropané, Jihlava – 3. 6. 2003